Tibetský deník (nebo džípem na svatá místa) – Strana 1 • Vinsky Forum

Tibetský deník (neboli džípová projížďka po svatých místech)

Dojmy, reportáže, fotografie, blogy z cest a trekkingu v Nepálu, Tibetu, Bhútánu. Recenze turistů na výlety, zájezdy a dovolené v Nepálu, Tibetu, Bhútánu. Jak levně vidět Nepál, Tibet, Bhútán. Co vidět v Nepálu, Tibetu, Bhútánu, Káthmándú, Lhase.

Uživatelé procházející toto fórum: žádní registrovaní uživatelé a 5 hosté

• Příspěvky: 45 • Stránka 1 z 3 • 1 , 2, 3

Tibetský deník (neboli džípová projížďka po svatých místech)

Pylník » 10. ledna 2011, 10:09

Zpočátku byla v noci zima, což Marinu velmi překvapilo, ale stejně dala deku. Pak se začali živit komáři a ve 4:20 se za oknem začali hýbat a křičet holubi. Naprostá rozmanitost.
V 6:30 jsme sešli dolů hledat slíbenou snídani, ale restaurace byla naprosto prázdná. Pak přišel Kulův posel, jistý Lal, popohnal personál a nějak jsme se dočkali minimální snídaně s omeletou, toastem a kávou. A pak si po nás za to ještě požádali o peníze! Tolik k VV!
Dobře, neobtěžovali jsme se to vyřešit, čas se krátil. Lal s řidičem nás odvezli 32 km do města Nagarkot. Silnice jsou úzké, hodně rozbité. Chudák starý „Corolla“ (vypadá jako z 80. let) neustále drncala o sloupy. Domy ve městě i ve vesnicích jsou buď cihlové, nebo betonové, 2-4 patrové, ale žádná povrchová úprava, dokonce i omítka je vzácná. Hory odpadků na ulicích, často smrad, špína. Zdá se, že jako v Thajsku. Doprava je šílená – lidé jezdí, jak se jim zlíbí, neustále hlasitě troubí. Ale oběti nejsou téměř žádné, jen na jednom místě jeep vjel do příkopu, přijela policie a naložila do jejich pickupu hromadu holek.
Na některých místech jsou u silnice pumpy – někdy voda teče do něčeho jako bazén nebo betonová jáma. Pro místní je to lázeňský dům a prádelna v jedné láhvi. Nejen děti, ale i dospělé ženy si tam perou oblečení a vlasy, a nejen to.
Dorazili jsme na místo nad Nagarkotem, bylo tam něco jako restaurace, kolem které vede do kopce strašně kluzká silnice z červených cihel. Kupodivu se náš průvodce ptal místních, jak se tam dostat a kam jít.
Je tu poprvé?
Vyšplhali jsme se na vrchol kopce a odtud jsme kvůli mrakům neviděli vůbec nic. Sjeli jsme zpátky po cihlové cestě a dlouho čekali na řidiče, který nás údajně zadal do nějakého počítače. Pak jsme nasedli do auta a jeli zpět do Nagarkotu. Odtud jsme po průměrné prašné cestě projeli kopci kolem místních vesnic.
Místo čtyř hodin jsme šli maximálně dvě, což později Kulu i průvodce překvapilo.
Na konci cesty zastavili u kláštera, kde Marina nevědomky provrtala otvor do místnosti, kam mohli vstoupit jen věřící. Nic se nestalo.
04.08 Patan a Opičí chrám
Poté nás Lal vzal do Patanu, bývalého hlavního města soupeřícího knížectví.
Zdroj: Patan je považován za jedno z nejstarších sídel v údolí Káthmándú. Dříve samostatné město, nyní tvoří s Káthmándú jeden celek a je obklopeno společným okruhem.
Starý název Patanu, který se dodnes hojně používá, je Lalitpur, což znamená „město umění“. Koncentrace pagod a chrámů v centru města někdy dokonce převyšuje Káthmándú, většina z nich je soustředěna kolem náměstí Durbar. Pátanští řemeslníci jsou proslulí svými kovovýrobami. Je to vhodné místo pro nákup suvenýrů z drahých kovů a atributů uctívání.
Bylo velké horko a po prohlédnutí pár stúp (ups, t.j. jejich červených budov) jsme s radostí zašli do muzea, kde jsme si prohlédli řemeslné výrobky místních řemeslníků, zejména ty kovové. Pamatuji si slona Ganéšu, který miloval jízdu na malé kryse, a místní vylepšení hinduismu – napůl Šivu napůl Lakšmí.
Lal říkal, že palác Kumari je také někde v Patanu, ale není čas tam jet, musíme to dojet.
Před odjezdem Marinu vytrvale napadala jistá žena, jejíž šperky si prohlížela. Nějak se jí to podařilo.
Šli jsme do opičího chrámu – krásné bílé stavby na kopci. Opice tam opravdu byly, asi tucet. Některé byly fakt super. Jedna z nich dostala lahev coly, lehce pootevřenou. Nejdřív olízla hrdlo a proud tekl o beton. Pak ji napadlo odšroubovat víčko. Vytryskl proud a zaplavil celou podlahu. Další opice z toho měla divokou radost a začala chlípat z louže. První, jako majitelka, byla z toho velmi rozrušená a začala pronásledovat svou soupeřku. Láhev se zbytky coly se pomalu kutálela pod útes.

Když jsme se vrátili do hotelu, bylo nám opravdu horko. Osprchovali jsme se, něco jsme snědli a šli jsme hledat Marinčiny oblíbené čínské léky. Prošli jsme asi pět lékařských obchodů a jedno tibetské centrum. Nic.
V 17:00 jsme šli do Kuluovy kanceláře, měl docela nával klientů! Před námi nějaká anglicky mluvící žena, za námi skupinka Španělů. S každým mluvil extrémně korektně a velmi podrobně. Dal nám celý seznam: od léků po klobouky, 12 položek.
Dokonce budeme muset Tibeťanům dát peníze sami. Rozloučili jsme se s nadějí, že se setkáme 24.-25.
Cestou zpět jsme koupili Grayovi pár housek a nechali je v hotelu a večer jsme se šli projít na Durbar Square, kde jsme ještě neviděli všechno.
Ano, Gray si koupil tričko s místní abecedou za 900 rupií (360 rublů), je moc spokojený.
Večer bylo na ulicích více lidí a více dopravy.
Motorky, rikši, taxikáři. Davy, klaksony, ruch. Ale mají problémy s osvětlením. Takže jednotlivé „iljičovské žárovky“. A v mnoha obchodech jsou jen svíčky. A obchodníci na „chodnících“ pracují až do úplné tmy. Prodávají své zboží po osahání. Ale také berou peníze, aniž by je viděli!
Pak začalo pršet, postupně se měnilo v pořádný liják. Nejdřív jsme statečně šli rovně, přeskakovali kaluže, pak jsme se schovali pod nějakým přístřeškem a fotili projíždějící rikši, které se na záblesk ohlížely a nabízely nám svézt.
Pak jsme si, inspirováni pár plechovkami piva, vzpomněli na japonského boha Husimu a prošli se v dešti.
Cestou jsme potkali ruský pár z Moskvy, který byl sedm dní v Dillí a teď se také chystal do Nagarkotu.