RIAC: Rusko a Evropa: Strukturální nerovnováha

Otázka rozdílů mezi Ruskem a Evropou má dlouhou historii. Samotný fakt rozdílů je již dlouho zakořeněn na úrovni politické ideologie a společenských stereotypů jak v EU, tak v samotném Rusku. Jediný rozdíl je kolem otázky hloubky rozštěpení. Na jedné straně teze o hlubokých a nepřekonatelných civilizačních rozdílech. Na druhé straně je zde umírněnější vize Ruska jako nedílné součásti evropské kultury a diplomacie, avšak s periferní ekonomikou a autokratickým režimem.

Otázka rozdílů mezi Ruskem a Evropou má dlouhou historii. Samotný fakt rozdílů je již dlouho zakořeněn na úrovni politické ideologie a společenských stereotypů jak v EU, tak v samotném Rusku. Jediný rozdíl je kolem otázky hloubky rozštěpení. Na jedné straně teze o hlubokých a nepřekonatelných civilizačních rozdílech. Na druhé straně je zde umírněnější vize Ruska jako nedílné součásti evropské kultury a diplomacie, avšak s periferní ekonomikou a autokratickým režimem.

Rusko je skutečně v mnoha ohledech jedinečná země. Ale v průběhu své historie byla samotná Evropa extrémně heterogenní a vícerychlostní. V mnoha ohledech tomu tak zůstalo dodnes. Různé politické tradice. Různé principy ekonomické organizace. Různé úrovně a rychlost vývoje.

Celkově vzato je ruská jinakost evropskou normou, nikoli anomálií. Rusko je v podstatě evropská země. Je tomu tak díky dlouhodobým a různorodým vazbám, včetně značných zkušeností s adaptací mnoha praxí a institucí zahraniční Evropy. Navíc ruská „mateřská znaménka“ ze současnosti nebo nedávné minulosti, na která se dnes v EU běžně poukazuje, jsou v drtivé většině evropského původu. Autoritářský režim? Státní kontrola nad ekonomikou? Kruté a neúprosné „panoptikum“ – všeprostupující stát? Masová propaganda? Byrokracie a válečná mašinérie? Nacionalismus? Kontrola a dohled? Masové večírky? Marxismus a socialismus? „Divoký trh“? Konzervatismus všech pruhů? Imperialismus? Nejsou to evropské vynálezy?

Rusko je krev a maso Evropy. Mnohé z jeho rysů jsou výsledkem mnoha let evropských konfliktů, válek a závodů o efektivitu a politické vedení. Otázka evropské příslušnosti Ruska je stejně oportunistická, jako byla v diskusi o otázce „evropanství“ Německa v 19. století, Itálie, Španělska, Finska, Řecka a mnoha dalších ve 20. století. A toto téma by mělo být jednou provždy uzavřeno.

REUTERS/Michael Kappeler
Joseph Dobbs:
Proč to Západ, zejména Evropa, potřebuje
Rusko

Co tedy způsobuje problémy ve vztazích mezi Ruskem a EU? Troufám si tvrdit, že jsou určovány především specifickými politickými faktory, a nikoli abstraktními historickými tradicemi, civilizací a osudem. Jejich řešení je mnohem důležitější než „učit“ Rusko „správnému“ chování a chování. Jaké jsou tyto problémy?

Mezi objektivní politické problémy patří rozdílné principy struktury a fungování ruského státu a drtivé většiny zemí EU. Obvykle se v této souvislosti zmiňuje politický režim. Obecným názorem je, že EU se skládá z demokracií, zatímco Rusko, i když je jedno formálně, rozhodně nelze nazvat jedním z hlediska obsahu. A dokud nebude v zemi zavedena „skutečná demokracie“, nelze mluvit o Rusku jako o součásti Evropy. Ruským problémem je skutečně slabost mnoha politických institucí a uzavřenost politického systému kolem prezidentské moci. Celkově vzato je ruská politika stále ve stavu transformace. Hledání optimálních institucionálních vzorců není úplné. Problém režimu je však spíše ideologického rázu. A ještě něco se zdá mnohem důležitější.

Ruský stát zůstává svým typem „modernistický“. Především to znamená, že má skutečnou suverenitu – komplexní odpovědnost za vlastní bezpečnost a rozvoj. V tomto smyslu je Rusko mnohem blíže Číně a dokonce i Spojeným státům, nikoli však zemím EU, které jsou „postmoderní“. Mají vysokou úroveň zabezpečení a rozvoje. Oba parametry ale určují nadnárodní instituce. „Postmoderní“ země jsou sjednoceny do dvou nadstaveb (NATO a EU), které promítají kolosální vojenskou a ekonomickou moc.

REUTERS/Luke MacGregor
Igor Ivanov:
Rusko a Evropa: Směrem k novým pravidlům

Tento rozdíl zanechává vážný otisk ve vztazích mezi Ruskem a jeho evropskými partnery. Problém je, že integrace do NATO a EU je možná na základě dominance těchto struktur. To funguje dobře pro malé země, které delegují část své suverenity. Pro Rusko s jeho „komplexní suverenitou“ se ale jen stěží hodí. Zkušenosti z postsovětského přechodu ukázaly, že ani v nejtěžších ekonomických podmínkách Rusko nemůže a nechce obětovat svou suverenitu. A pokud by existovalo takové odhodlání, evropští partneři by stěží přijali oběť, vzhledem ke složitosti země. Zbývají dvě alternativy. Nebo rovnocenné partnerství, vyjádřené v myšlence „Velké Evropy“. Nebo konkurence.

Klíčovou překážkou na cestě do „Velké Evropy“ se staly zcela subjektivní politické faktory – specifické zájmy USA, EU, jednotlivých evropských zemí, Ruska a postsovětských zemí. Samotný postsovětský prostor se stal klíčovým kamenem úrazu. A strukturální rozdíly zde hrály klíčovou roli.

Budování rovnoprávné „Velké Evropy“ bylo v rozporu se zájmy USA, EU a NATO. Nejde tu jen o politické ambice Washingtonu a Bruselu, o jejich touhu oklamat Rusko a profitovat ze zbytků postsovětského stolu, a to nejen a ani tak ne. Samotná výstavba „Velké Evropy“ vyvolala obrovskou nejistotu: na jakých principech by měl být projekt postaven? Jak to udělat, aby to bylo zvládnutelné? Nemalou roli zde sehrály problémy v samotném Rusku a strach ze sdílení odpovědnosti se zemí, která je ve vážné krizi. Rusko prostě nebylo vnímáno jako spolehlivý partner, i když liberální rétorika byla podporována.

Nadace pojmenovaná po Friedrich Ebert
Elena Alekseenková:
„EU a Východ v roce 2030“: Prožijeme to
bez důvěry?

Postupná integrace malých a středních zemí do již zavedených struktur EU a NATO se nakonec ukázala jako předvídatelnější scénář, který navíc přinesl viditelné politické dividendy. V době, kdy se Rusku podařilo posílit se a vrátit se do světové politiky, byly již vytvořeny strukturální principy fungování moderní Evropy. Politická role Ruska v této struktuře byla okrajová. A Rusko již nemohlo zastavit setrvačnost, která byla spuštěna. Diskuse o vyhlídkách Evropy od Vladivostoku po Lisabon proto každým rokem nabývala stále rituálnějšího charakteru. A skutečné napětí ve vztazích Ruska se zahraniční Evropou rostlo s tím, jak NATO a EU postupovaly na východ, a rostl počet barevných revolucí a kvazi převratů v postsovětském prostoru. Ukrajinská krize odhalila celou škálu nedostatků nové evropské struktury po skončení studené války. Patří mezi ně marginalizace Ruska v integračních procesech; nestabilita postsovětských států; slabost institucí evropské spolupráce.

Otázka budoucnosti vztahů mezi Ruskem a EU spočívá na vyřešení těchto strukturálních rozporů. Zde jsou minimálně tři možné scénáře.

První – nejnegativnější – je geopolitická porážka Ruska pod tíhou konfrontace s EU a NATO a také vnitřních problémů. V tomto případě bude stávající struktura Rusko dále marginalizovat. Takový scénář má však vážné důsledky pro samotnou Evropu. Další zdroj nestability by pro ni velmi znehodnotil jakékoli politické výdobytky v postsovětském prostoru.

Druhý je středně negativní. Ruské přijetí stávající struktury, klidný postoj k evropské integraci svých sousedů a zvláštní roli v této struktuře. Tato možnost měla své výhody před dvěma nebo třemi lety. Dnes však tento scénář nese mnohem více negativity, protože je pro Rusko plný vážných ústupků a ztrát.

REUTERS/Vincent Kessler
Sergey Rekeda:
Soužití místo integrace

Třetí – mírně pozitivní – je budování nových integrovaných ekonomických struktur a bezpečnostních institucí za aktivní účasti Ruska. Využití potenciálu těchto struktur pro kvalitativní restart dialogu s EU a NATO.

Rusko by mělo důsledně prosazovat budování Euroasijské hospodářské unie. Za prvé by se to mohlo stát podnětem pro rozvoj samotné ruské ekonomiky – bez vyřešení klíčových problémů je jakýkoli integrační projekt v zásadě odsouzen k neúspěchu. Za druhé, úspěch Unie umožní alespoň částečnou depolitizaci agendy v postsovětském prostoru. Restart vztahů se zahraniční Evropou musí začít přesně v linii EAEU-EU. Zároveň je nutné se zásadně abstrahovat od diskuse o sounáležitosti Ruska s evropskou civilizací. Tato otázka je zřejmá a má nepřímý vztah k podstatě existujících problémů. Ale bez změny strukturální nerovnováhy, která se v Evropě vyvinula od konce studené války, nelze tyto problémy vyřešit.

Poprvé publikováno v angličtině. jazyk na webových stránkách Mezinárodního kulturního centra Valdai

Autor – Ivan Timofejev, programový ředitel RIAC, programový ředitel Valdai International Development Center