Vysoká pec (Kuprin) – Wikizdroje
Pokud je dílo překladem nebo jiným odvozeným dílem nebo vytvořeným ve spolupráci, pak výhradní autorská práva zanikla všem autorům originálu a překladu.
Kuprin A. I. Nesrovnaná kniha. Nesebrané a zapomenuté.
VYSOKÁ PEC
Vysoká pec je gigantická stavba, patnáctisícová věž postavená z šamotových cihel, spevněná ocelovými kroužky a zvenku obložená nýtovaným železným pláštěm. Její vnitřní objem je asi 700 metrů krychlových a celý tento obrovský prostor je vyplněn vrstvami železné rudy, koksu a speciálních příměsí, tzv. tavidel, které se v závislosti na chemickém složení rudy skládají z křemene nebo vápence, případně sloučenin manganu a chromu. Horký vzduch, vháněný do pece mohutnými trubkami, v ní udržuje strašlivou teplotu, zejména ve spodní části, kde tekutá litina proudí do ohniště, asi 1600 stupňů Celsia. Několikrát denně dělníci používají páčidlo k vytvoření otvoru v peci a odtud nejprve vytéká roztavená, nepoužitelná, zelená struska a poté litina začíná stříkat ven v nádherném, oslnivě bílém, mocném proudu. Taková vysoká pec vyprodukuje až 40 000 pud kovu denně. Její činnost nikdy neustává: ani ve dne, ani v noci, ani o velkých svátcích. Jakmile je jednou zapálena a „vyfouknuta“, pracuje bez přerušení několik let po sobě, po celou dobu své „kampaně“, a do její planoucí tlamy se z horní plošiny neustále hrnou nové vozy se surovinou a hořlavým materiálem. Zastavit vysokou pec nebo snížit její vnitřní teplotu znamená ji zničit. Z chladnoucí litiny v ní vzniká hustá hmota, v tovární hantýrce nazývaná „koza“, a pak je nutné pec buď úplně zastavit a rozebrat, nebo celý miliontunový kolos vyhodit do povětří v troskách.
V posledních dnech jsme si zvykli na všechno, jsme na všechno připraveni a zdá se, že ani krev, ani špína, ani násilí, ani smrt, ani hanba nás už nemohou překvapit ani pobouřit. Pravděpodobně se se stejným neklidem setkáme v ranních novinách se zprávami o stavbě gilotiny na Marsově poli, o moru v Moskvě, o případech kanibalismu v Petrohradě, o přechodu Ruska k vazalské závislosti na Německu. Nervy se otupily, fantazie zmrzla, duše zeslábla a zdrzla, zoufalství překročilo své hranice a rozpustilo se v alimentární lhostejnosti. Ale kdo se občas neprobudil uprostřed jedné z těchto nekonečně dlouhých prosincových nocí a neležel bez ohně ve tmě, sám se svými myšlenkami, které se vám v hlavě převalují stejně těžce a únavně jako dlažební kostka? Pak se na okamžik v mozku s mimořádným jasem a hloubkou probleskne vědomí hrůzy, hanby, bezmoci a otroctví, které pohltilo Rusko i vás.
V takových chvílích si vzpomínám na vysoké pece, které jsem kdysi viděl na jihu Ruska, v Juzovském závodě. A celá země se mi jeví jako jedna obrovská vysoká pec, která spočívá svou základnou v samých hlubinách země, zatímco její vrchol se tyčí nad mraky. Kdysi dávno, v požehnaných březnových dnech, jsme všichni s radostnou jásotem viděli, jak byl do její pevné hrudi vržen první posvátný oheň a jak začala přátelsky, „zrale“ pracovat a hromadit ve svých formách čistý kov pro pevné, starobylé budovy budoucnosti. Právě s vysokou pecí chci přirovnat revoluci, která ve svém vysokém a bouřlivém plameni taví veškeré bohatství drsné, tmavé a jednoduché, ale vzácné horniny.
Ale velký podnik potkal smutný a krutý osud. V jeho čele zpočátku stáli lidé znalí, vzdělaní, oddaní práci, ale slabí, nerozhodní, líní a pomalí. Vymanili podnik zpod svého dohledu, ustoupili od něj a začal přecházet z ruky do ruky, až se ho zmocnila nestoudná banda mezinárodních dobrodruhů, podezřelých obchodníků, najatých agentů zlomyslného konkurenta, negramotných samouků a těch sci-fi vynálezců, kterým slepá náhoda konečně dala příležitost uvést do praxe své nerealizovatelné, bláznivé, naivní, maniakální teorie. Ze všech pravidel slévárenského podnikání znají jen jedno: teplota uvnitř pece musí být udržována na tisíci stupních a vyšší, jinak konec celého podniku. Ale už nemají téměř žádný materiál, žádný kredit, žádné zkušené řemeslníky. Nemají ani čas, ani dovednosti drtit a pražit rudu ani testovat potřebné vlastnosti tavidla v laboratoři. Jen velí davu otrhanců, neschopných a navíc opilých, divokých otrhanců: „Rozpalte žár, něco z toho vyleze.“ A do ohnivých úst pece hází všechno, co jim přijde pod ruku: uhlí, dřevo, hadry, petrolej, pryskyřici, kusy rozbitých strojů, úlomky zničených budov, železnou vyzdívku samotné vysoké pece; narazí-li na cokoli, hodí tam sud se střelným prachem nebo dynamitovou nábojnici. „Rozpalte to víc!“ A z otvoru vysoké pece dole se leze jen ošklivá, nepoužitelná, nesmyslná struska.
Samozřejmě mluvím o bolševicích. Není snad jasné, že pro ně nejhorší je zastavit se ve své destruktivní práci, kterou tak významně nazývají – prohloubení revoluce? Stačí jim teplota 1600 stupňů, o důsledcích budou přemýšlet později, teď nemají čas se zabývat takovými maličkostmi. Zpomalit byť jen na den, odpočinout si, rozhlédnout se, vzpamatovat se – pro ně je to ekvivalent tomu, čemu se ve vysokopecní výrobě říká „koza“. Vytvořila se ledová krusta a to je konec veškeré jejich domácí metalurgie. Samozvaní inženýři pak budou mít jen jednu cestu ven: tajně si sbalit kufr, strčit do kapsy falešný pas, nasadit si svázané vousy a zakouřené brýle, stáhnout si kšiltovku širokého klobouku až k obočí a v noci uprchnout do tmy a neznáma, zanechávat za sebou nezaplacené účty, zničenou velkou věc a tisíce podvedených a oloupených lidí.
A kolik nepochybných hodnot už vložili do tohoto absurdního, rozžhaveného lůna. Čest armády, důstojnost a bohatství vlasti, úcta k revoluci, manželství a rodině, svoboda projevu a tisku, nedotknutelnost osoby, majetku a života, intelekt země a její, byť ubohá, ale přece kultura – to vše šlo na roznícení této ďábelské pece – hloupé, nenasytné a bezcílné. A konec?
16 prosince 1917 město
POZNÁMKY
Fejeton byl poprvé publikován v petrohradských novinách Echo. – 1917. – 18. prosince. – č. 3.
Datum autora: „16. prosince 1917, Gatčina“.
Článek obsahoval prvky průmyslové eseje, živá metaforická srovnání se slévárnou, kterou Kuprin dobře znal ze své práce ve slévárně oceli (1896) a která se odrážela v jeho raných dílech „Juzovský závod“ a „Moloch“.
Publikováno dle první publikace.