Býk (Ossendowski) – Wikizdroje

Pokud je dílo překladem nebo jiným odvozeným dílem nebo vytvořeným ve spolupráci, pak výhradní autorská práva zanikla všem autorům originálu a překladu.

Poslední, kdo se dnes vrátil do kasáren, byl Bull.

Po celém povrchu se dělal nový zářez a on nechtěl odejít. Věděl, že někdo v těchto místech už dlouho kopal jámy a jámy a mělce, přímo tam pod měkkou zemí, našel velké nugety, a tak Byk kopal zemi až do pozdní noci podél značky, kterou udělal inženýr, a když se poslední mistr už chystal k odchodu a díval se jen na parádu na lucernu, s nelibostí se ohlížel za těžkou, jako by vytesanou z kamene, postavou Byka, stále kopal a tloukl do země ostrou lopatou a krumpáčem.

Zatímco stále kopali rašelinu, nikdo z těžařského týmu nenašel žádné zlato ani „brouka“.

– Půjdeš už, nebo co? – konečně na něj mistr netrpělivě vrhl. – Podívej se na sebe! Je to skvělý stroj! Není divu, že je to býk.

Býk mu chtěl odpovědět, ale v tu chvíli krumpáč narazil na něco tvrdého. Nahmatal v měkké zemi tvrdý kámen. Poté, co ho vymyl v nedalekém sudu, ho býk přinesl k lucerně a kámen prozkoumal.

Malý, mastný, lesklý bílý úlomek byl proříznut tenkou, nazelenalou žilkou, která se místy rozrůstala do skvrn. Býk se usmál. Uvědomil si, že se začíná rozptylovat a že zelená žilka a skvrny už byly zlato; ubohé, ale pravé zlato.

Podsaditý muž schoval kámen do kapsy roztrhaných kalhot a s klidným úsměvem se narovnal. Rozhodl se, že zítra, až se postaví před tým, bude první na svém místě a odtud bude vést svou „lekci“.

„Jdeme, pane mistře, ano?!“ řekl a už si za chůze přehazoval kabát přes široká ramena.

V kasárnách byla tma, když Bull vešel. Téměř všichni spali a jen na jednom konci paland svítilo světlo a bylo slyšet hlasitý rozhovor, přerušovaný opileckým smíchem.

Býk byl překvapen, protože věděl, že v takové horké době je vodka v dole obzvláště přísně pronásledována.

Byk se převlékl a popil čaj a zamířil do hlučného kouta, kde ho syn staršího artelu, který se loni utopil, Senka Kosoj, přivítal hromovým smíchem a veselým pláčem.

– Ach! Šampione! Zdravím tě střapcem! Pojď prosím do naší chatrče!

Býk neměl rád Senku, namyšleného, drzého chlapíka z továrny, zbabělce a udavače, který se neustále potuloval v kanceláři dolu. Býk však chlapce neustále hlídal, protože se s jeho otcem přátelil a považoval se za povinného, jak jen mohl, nahradit Senkovi a jeho sestře Varji otce.

– Za co piješ? – řekl Býk a přísně se podíval na Senku. – Podívej, z dolu tě nevyženou kvůli „gomyře“ a dokonce ani úplně! Když řežou, to se nesmí.

„Neboj se!“ odpověděl chlapec svižně. „Teď už můžu cokoli…“

Když Senka viděl zmatek v Bykově tváři, lstivě se podíval na své spolurozhodčí a se smíchem řekl:

– Nedávno jsem našel nějaké drahé zlato pro vrchního manažera. Později dnes, až se úplně setmí, půjdu a rozdám mu ho patro od patra.

– N-no?! – zaradoval se Býk. – Mluv, Senjo, jak to?!

Ale ten chlap se hlasitě zasmál, podal mu sklenici a řekl:

– Věz, pij, šampione!

Sklenice se podávala z ruky do ruky, alkohol bublal ve velké baňce a v rohu na palandách se rozmáhala veselost.

„Kalendář svatých“ a mastné karty s cvakáním padaly na palandy, probíhaly rozhovory a oni pilně zpívali tlumenými hlasy, chraplavými vlhkostí a vodkou.

Vzpomínali, jak před dvaceti lety, přímo tady nedaleko, Zvancovovi a Bakhrušini kopali a rýpali zlato a jak pak najednou někam zmizelo, jak těžké bylo v posledních letech v dole žít, jak je majitelé chtěli opustit a pak prodat a jak se najednou našli Angličané, kteří koupili tuto, jak se zdálo, již vyčerpanou půdu a našli nová ložiska.

„Teď pojďme žít po starém!“ křičel zlatokop Grigorij Kroškin a jedním douškem vypil velkou sklenici zředěného alkoholu. „Sabat – těžké časy jsou pryč!“

„No, pověz mi, Býku, jak se ti žilo v Championshipu?“ navrhl náhle Senka, sklonil se k němu a nalil mu plnou sklenici alkoholu. „Pověz mi!“

A starý muž začal svůj příběh. Byl to sportovec a s lehkostí parního stroje přenášel těžké váhy, čímž překvapoval nenáročné publikum provinčních cirkusů.

– A pak do Kozelska přijel nějaký Němec a viděl mou „práci“, – řekl Byk. – Přišel ke mně v cirkuse a řekl: „Máš zápasnický úchop.“ Tehdy jsem o úchopu nic nevěděl. A to znamená, že prsty a dlaň jsou velmi silné a tvrdé. To mám dodnes.

Když to Býk dořekl, prohrabal se v kapse, vytáhl měděnou pětikopejskou minci, vložil si ji do dlaně a prsty druhé ruky ji stiskl a zatáhl. Mince se nejprve ohnula a pak se roztrhla jako kus silné kůže.

Býk pohrdavě odhodil kousky rozbité mince a pokračoval:

— A začal mě učit zápasit. Pak mě začal brát do cizích měst a nakonec mě přivezl do Paříže. „Zápasi tady,“ řekl, „porazíš všechny, staneš se nejlepším zápasníkem na světě. Zbohatneš, staneš se urozeným, noviny o tobě budou psát, tisknout tvé portréty. Ženy, ty nejkrásnější, tě budou milovat, budou ti dávat drahé diamantové prsteny.“ A začal mi vyprávět o životech těch, kteří v Paříži vítězili, a o Girardu de Monroeovi a o černém Dambuquovi. No, samozřejmě jsem byl mladý a hloupý. Točila se mi hlava a v Paříži jsem se tak snažil, že si ani nepamatuji, kolika lidem jsem tam zranil záda, ruce a krk, ale dostal jsem zlatý pás a titul mistra světa.

„A cože, byl bohatý a urozený?“ zeptal se hbitý cikán Malek a zvědavě natahoval hlavu.

„Byl…“ řekl Býk neochotně a naklonil si sklenici s alkoholem do úst.

„Bylo to…,“ opakoval zamyšleně a smutně. „Všechno bylo tak, jak říkal můj Němec Mayer. Němec mě v ničem neoklamal.“

– No tak! No tak! – naléhali posluchači na vypravěče. – Mluvte už – říkáte všechno tak zajímavě!

— Měl jsem v Moskvě dům a asi čtyřicet tisíc v bance, — řekl Býk a zamračeně se díval na nedohorek svíčky, — když do Moskvy přijel zápasník, starý Švéd jménem Oskar. Kdysi to byl slavný šampion. Bouře! Potkal jsem ho jako první. Viděl jsem, že mu je asi čtyřicet let, je velký, shrbený, podsaditý, ale bledý a rty se mu třásly. Zápasili jsme. Cítil jsem, že ho nebude těžké zlomit, a pořád jsem čekal na nějaký tah, který by to zkrášlil. A zrovna když jsem se o to chystal, najednou zašeptal: „Nedávej mě na lopatky, nedávej mě na lopatky! Udělej z toho remízu! Neznič mě! Ještě mám šest měsíců zápasit. Splať mé dluhy, vychovej mou rodinu. Jinak jsem ztracen. Pokud mě hned nedáš na lopatky, všichni budou vědět, že Oskar je pořád zápasník první třídy.“ A Oscar mě tak žalostně prosil, že jsem přemýšlela, jestli má cenu ho pokládat, ale pak ho najednou hodil přes hlavu a rozprostřel.

Býk se zhluboka nadechl, zakašlal a zahleděl se do tmavého kouta. Po dlouhém tichu začal rychle mluvit, jako by spěchal dokončit:

— U nás je zvykem si po zápase podat ruku. Oskar vstal a chtěl mi ji podat, ale najednou padl na záda, třásl se, z nosu mu tekla krev a… Oskar zemřel. Zemřel na infarkt… Od té doby se se mnou něco dělo. Nemohl jsem zápasit, nemohl jsem vidět cirkus. V noci jsem nemohl spát, pořád jsem viděl Oskara, jak umírající kopal do písku v cirkuse, slyšel jsem jeho hlas, někdy smutný, někdy rozzlobený: „Proč jsi zabil Oskara? Poslal jsi celou rodinu do světa!“ A začal jsem pít…

„Jak jste se sem dostal?“ zeptal se dělník, který nedávno dorazil do dolu a který neznal Býčí život.

– Je to velmi jednoduché. Pil jsem, hrál karty a všechno to zpackal. Stal jsem se posledním darebákem, zapletl se s městským tulákem. V opilecké rvačce jsem někoho srazil. U soudu řekli, že jsem ho zabil, a poslali ho do osady, a teď jsem v dole v “kobyle”, lovím zlato, dokud nezemřu.

Býk zmlkl, na nikoho se nedíval a pil sklenici za sklenicí, zamračeně se dívaje na zlatokopy, rozvalené na palandách v ležérních pózách, pijící a hrající karty.

Stařec si zdřímnul, ale právě v tu chvíli uslyšel Senkův hlas.

Bull otevřel oči a uviděl, že se Senka sklonil téměř k tváři nějakého chlapíka s neštovicemi a promlouvá k němu, doširoka otevíraje své mokré, opilé rty.

– A ty později, pak. později. Nic. Ale Angličan jí slíbil tolik peněz. A ty později. Nikam nemůže jít!

„Ano, později…“ protáhl chlap zachmuřeným hlasem, „a on bude první, kdo se bude milovat s Varkou… Óóó – zatracení nevěřící!“

Ten chlap praštil svou obrovskou černou pěstí o palandu s takovou silou, že sklenice zarachotily a lahve spadly na zem.

„To nic není,“ ujišťoval ho Senka, „jakmile se začne rozednívat, přivedu Varku k inženýrovi, jako bych chtěl prát prádlo, a pustím ji do jejich pokojů… Holka bude plakat, bude se rozbrečet, ale nic! Bude tě milovat později, jak to tak bude…“

A když to řekl, Senka naléval svému soudruhovi sklenici za sklenicí a povzbudivě se díval na jeho zachmuřenou tvář.

Býk úplně vystřízlivěl. Seděl se zavřenýma očima, ale nespal, chápal a všímal si všeho.

Pak vstal, přešel ke své palandě a lehl si.

Dopadly na něj těžké myšlenky. Vzpomněl si na Varku, ještě úplně malou holčičku, jak ji zvykl vnímat. Vždyť teprve nedávno, když ho napadla světluška a nic nepomohlo, ani kořeny čemeřice, ani cedrová kůra, si Varka sedla k němu, dala mu napít studené vody a utřela mu pot z obličeje a čela, čímž odháněla lepkavé a kousavé pakomáry z tajgy.

– A teď najednou, – pomyslel si Býk, – tady to máte! Jako každá zlatokopecká kůže pro Angličana, to znamená, jen pro zábavu, jen pro peníze. Eh!

A tajně si začal nazouvat dlouhé boty a oblékat červenou pletenou bundu a pak se uklidnil a ztichl.

Viděl také, jak se Senka, prudce se kymácející, plížil kasárnami, jak tiše otevřel dveře a zmizel v temné chodbě.

A pak najednou všechno zmizelo, všechno se potopilo do černé, nehybné propasti. Byla tam úzkost, byla tam nepřekonatelná bezmoc.

Býk vyskočil a rozhlédl se kolem.

Okamžitě si vzpomněl na práci v sekci a kámen se zelenými žilkami. Pak na noc, opilství a Senku. A hned nato se starému sportovci před očima mihla černooká Varka.

Všechno se vyjasnilo. Býk se bokem podíval k oknu. Odtud se do temných kasáren pomalu vkrádal kalný proud světla.

„Jdeš pozdě!“ napadlo ho Bullovi a málem vyběhl z kasáren.

Zadýchaný a zpocený běžel k domu, kde bydleli angličtí inženýři, správci, účetní a další cizinci, kteří stáli odděleně od Rusů v dole.

Dům byl jednopatrový, téměř černý, jako dlouhá krabice. V oknech stále svítilo světlo, které už začínalo bojovat s rozlévajícím se šerem bouřlivého dne.

A den byl pochmurný.

Vítr zvedal z zem, která ještě nestihla uschnout od rosy, oblaka písku, šustil v křoví a chrastil železem střechy. V dálce, blízko přehrady, hlasitě šplouchala voda s vysokými vlnkami, kalná a pěnivá.

Býk nevěděl, co má dělat, když k němu náhle, skrz šustění větví a svištění větru, dolehl křik. Osamělý, úzkostný křik ženy.

– Varko! – křičel Býk. – Varko.

S křikem běžel k osvětleným oknům domu a nahlédl dovnitř.

Stál tam stůl se špinavým, od vína poskvrněným ubrusem, všude byly rozházené lahve, kusy chleba a šunky; na misce s ovocem mezi jablky a hrozny ležela krabice sardinek a kus sýra.

Na pohovkách a křeslech seděli oholení, rudolící, opálení Angličané, popíjeli víno a kouřili dýmky.

V rohu tančil mladý anglický inženýr, kterého právě přivezla společnost z Afriky, bez fraku a vesty, nějaký divoký tanec, vysoko zvedal nohy, a před ním tančila Varka, už opilá a zarudlá, a táhlým a melancholickým způsobem křičela nesrozumitelná, nic neříkající slova.

Tančila dlouho a dokonce i Býk shledal tento tanec děsivým.

Náhle ho přerušil Angličan. Hlasitě vykřikl, popadl dívku do náruče a začal s ní točit ve vzduchu jako s lehkou hračkou. Pak ji vší silou hodil na pohovku a začal jí strhávat šaty, křičíc anglicky velitelským hlasem;

Býk rozrazil dveře. S ránou se otevřely a atlet běžel dál.

Vzpomněl si, jak popadl Angličana a hodil ho o zeď, a pak slyšel, jak inženýr něco křičí.

Dav mužů, vysokých a silných, a několik černých sluhů vběhli dovnitř a vrhli se na Býka. Rozpoutala se rvačka. Lampy zhasly a v šeru se válela černá hromada bojujících těl. Býk byl dole a muži se na něj tlačili, drželi se jeden druhého a padali na něj.

O chvíli později se z hromady těl začali vysypávat lidé. Padali těžce dozadu a naráželi do židlí a zdí. Ozývaly se rány, skřípění zubů a rozzlobené nadávky.

Býk vstal z hromady, obličej měl zakrvácený a jedno oko modré a oteklé od rány.

Chytil posledního z těch, kteří ho útočili, vysokého černocha, za ramena, zatřásl s ním a odhodil ho stranou jako prkno, které nepotřeboval.

Býk přistoupil k dívce a řekl:

– Pojďme, Varko, do tajgy! Není správné, abys tu žila s těmi nevěřícími. Urazí tě, hlupáku. Pojďme.

Chytil ji za ramena a vedl ke dveřím, ale v tu chvíli inženýr natáhl ruku a vystřelil.

Býkovo těžké tělo se zakymácelo a pak se zhroutil na podlahu na prahu, rozpažil ruce a něco mumlal slábnoucím hlasem.

Varka, roztrhaná na kusy, s bledým obličejem a rozcuchanými vlasy, běžela po důlní ulici a křičela srdcervoucím, úzkostlivým hlasem:

– Dědeček Byk byl zabit! Soudruzi, Byk byl zabit. To je ale katastrofa.

• Próza Antoniho Ferdinanda Ossendowského
• Literatura z roku 1912