Klíč k kouzelným zemím číst online zdarma Lara Baroch | Flibusta

– Vendulo! Pověz mi o začarovaných zemích? – zeptala se znovu. S chůvou jsme seděly na truhle zčernalé časem. Byla přisunuta blíž ke krbu, ve kterém jasně plápolaly plameny. Večer se dům ponořil do tmy a my jsme se mohly alespoň na chvíli odpoutat od starostí a ponořit se do pohádkového světa legend.

– No, poslouchej, Livo! V té dávné době, kdy lidé teprve začínali osidlovat zemi, se Yasny a Morgana pohádali. – Při zmínce o té druhé si chůva odplivla a otřásla se. – Yasny slíbil, že pro lidi stvoří svět plný jídla a tepla. Morgana věřila, že si to lidé nezaslouží. Ale Yasny měl více síly a vyživoval zemi, aby dávala dobrou úrodu, uzavřel dohodu s vodou, aby nezpůsobovala škodu, neopouštěla svá koryta, a také uzavřel dohodu se sluncem a deštěm, aby zemi včas zahřívaly a zalévaly. A Morgana posílala nemoci, učila lidi navzájem závidět a být v nepřátelství. Yasny se smutkem díval na to, jak snadno lidé podlehli Morganiným machinacím, a jedním ze svých slov uzavřel začarované země. Morgana chrlila oheň a síru, ale mezi obyvatele těchto zemí nemohla zasít nepřátelství. A tak je to od té doby, že my. – stařena se zhluboka nadechla a na pár minut odmlčela, ale pak pokračovala, – a v začarovaných zemích zůstali lidé stejní. – dokončila tiše.

Tady si každý z nás začal představovat, jací lidé existují. Pokud neonemocní, znamená to, že žijí déle a šťastněji. A každý z nich je obdařen magií. Ano, k mému překvapení, magie v našem světě neexistovala, ale vyprávěli o ní pohádky a říkali, že v začarovaných zemích je to běžná věc.

A ti lidé mají také dostatek jídla a nemusí dřít od rána do večera pro kůrku starého chleba. Takže ve volném čase se navštěvují, chodí na procházky, třeba se něco nového naučí. S chůvou jsme na to měly odlišné názory. Myslela si, že si jen sedí v teple domova a užívají si sytosti. Ale věděla jsem, že to nestačí a lidé usilují o víc.

Vendula toho o magii moc nevyprávěla. Zdálo se, že někteří z nich ochočili oheň a dokázali ho držet v rukou, aniž by se spálili. Jiní dokázali mluvit se zvířaty, která jim odpovídala a pomáhala jim. Mezi obyvateli byli i tací, kteří slyšeli hlasy rostlin a stromů.

– Chůvo, už se někdo pokusil najít tyhle kraje? – Taky jsem se na to ptala víckrát a věděla jsem jistě, co Vendula odpoví. Ale naše komunikace byla taková, že jsme opakovaly to samé.

– Říká se, že je Morgana obklopila neprůchodným lesem, bažinatými močály a osídlila je divokými zvířaty. Lidé se nedostanou přes její bariéry a vlastně nevědí, kam jít. Země je rozlehlá. – usmála se chůva a upravila mi za zády klouzavou ovčí kůži.

– A odtamtud? Přišel někdo? – neuklidňovala se a dál vyslýchala chůvu.

– Nevím, no posuďte sami, k čemu potřebují naše nemoci, hlad a zimu? A i kdyby někdo přišel, nemluvil by o tom. – stařena si znovu těžce povzdechla a odvrátila pohled ode mě k plamenům ohně.

– Ale myslím, že ve své zemi dlouho nezůstanou. – Zakymácel jsem se překvapením a málem jsem spadl z hrudi. Chůva nikdy předtím nic takového neřekla. A žvýkajíc bezzubými ústy, vydávala najevo své myšlenky.

– Světlo Jasného v nich zůstalo, jejich mysl nebyla poskvrněna a chtějí mu i ostatním pomoci. tedy nám. – chůva se na mě podívala téměř s nadřazeností. A já jen překvapeně zamrkala.

– To jsi nikdy předtím neřekla, odkud to je? – a znovu se začala dívat na starou ženu. Její úplně šedivé vlasy byly buď zkroucené, nebo složitě spletené do dvou copů a nepořádně jí padaly těsně pod ramena. Prsty se jí úplně nenarovnaly. Kůži měla prořízlou hlubokými vráskami, ale oči zůstávaly veselé a živé. Zároveň ji bramborový nos vůbec nekazil a rty. ty starouš už dávno okousala.

Na hlavě měla vybledlý hadr, který jí zakrýval nejen hlavu, ale i ramena a většinu zad. Tmavé, ošuntělé, beztvaré šaty s mnoha záplatami. Nohy měla omotané v teplých punčochách. A vedle ní ležela všudypřítomná dřevěná hůl, o kterou se chůva při chůzi opírala.

– Nevím odkud. Ale čím víc ti to říkám, tím víc se mi to odhaluje. A neptej se od koho. – Varovně zvedla prst a zastavila mě doslova uprostřed letu, abych ji nezahltila novými otázkami.

– Už tu sedíme moc dlouho, holčičko, pojďme spát. – chůva, sténajíc a sténajíc, se začala zvedat od truhly a zvedla hůl. Nezbývalo mi nic jiného, než ji následovat. Z vlastní zkušenosti vím, že když nechce, už z ní nedostanete ani slovo. Jednou jsem se, jako formu zábavy, snažila trvat na svém, takže stará paní předstírala, že je hluchá, a celý další den mě „neslyšela“. Už s ní experimentovat nebudu.

Ještě jsem se s chůvou nejdřív dostala do své postele, sama jsem narovnala kůže na jejich místo a jednu kůži jsem dala i pro chůvu. Spala vedle mé postele, na prknech. Všechny mé pokusy zatáhnout ji do mé postele, naštěstí byla obrovská, byly neúspěšné. Stařenka tvrdohlavě odmítala mé pozvání a žádosti. A tato kůže, kterou jsem jí dávala každý večer, končí ráno u mě na posteli. A tohle se děje od té doby, co jsem se na tomto světě vzpamatovala.