Lexikální význam slovesa a společní homogenní členy – téma vědeckého článku o lingvistice a literárních studiích, přečtěte si volný text vědeckovýzkumné práce v elektronické knihovně CyberLeninka

Abstrakt vědeckého článku o lingvistice a literárních studiích, autorka vědecké práce – Varnaeva Anna Evgenievna

Na základě operací opačných k souřadicí kontrakci se odhaluje zobecňující funkce slova. Sloveso v roli obecného členu s pomocí stejnorodých členů pojmenovává několik dějů stejného jména.

Podobná témata vědeckých prací z lingvistiky a literárních studií, autor vědecké práce — Varnaeva Anna Evgenievna

Zobecňující slova a homogenní členy v ruštině a tatarštině
Specifika obsahu věty se slovem znovu

Vývoj syntaktické struktury dětské řeči v hodinách morfologie: souřadicí spojení s homogenními členy

Opakování v konstrukcích se slovem again
Syntaktické spojení příslovečných participií v řadě příslovečné participium + příslovečné participium
i Nemůžete najít, co potřebujete? Vyzkoušejte službu výběru literatury.

Lexikální hodnota slovesa a rozšířené homogenní členy

V práci na základě operací, na rozdíl od souřadné redukce, je zjištěna zobecňující funkce slova. Sloveso v roli obecného členu pomocí homogenních částí pojmenovává některé stejné děje.

Text vědecké práce na téma „Lexikální význam slovesa a společní homogenní členové“

LEXIKÁLNÍ VÝZNAM SLOVESA A SPOLEČNÉ HOMOGENNÍ ČLENY

Katedra ruského jazyka, literatury a metodiky jejich výuky na základních školách Smolenská státní univerzita, ul. Prževalského, 4, 214020, Smolensk, Rusko

Na základě operací opačných ke kompoziční kontrakci se odhaluje zobecňující funkce slova. Sloveso v roli obecného členu s pomocí stejnorodých členů pojmenovává několik dějů stejného jména.

Klíčová slova: souřadicí zkratka, stejnojmenné akce, rovnost, formální spojení, sémantické spojení, zobecnění.

Ve větách s několika stejnorodými přísudky obvykle každý z nich pojmenovává samostatný děj nebo stav. Existují však výjimky dvou typů. Na jedné straně jsou známy tzv. „prázdné“ stejnorodé členy typu: Seď a buď zticha! Vzal a řekl přímo. V nich slova sedět, vzal nevyjadřují význam „sedět“ ani „vzít“. Tyto výroky lze adresovat osobě, která nesedí, která si nic nevzala.

Na druhou stranu jsou známy běžné homogenní členy, vyjádřené participiálními nebo příslovečnými participiálními frázemi. V takových případech je pojmenováno více dějů, než je homogenních členů, například: Babička, sedící vedle mě, si česala vlasy a svraštila obličej, něco šeptala (M. Gorkij). Porovnej: na jedné straně dva homogenní členy, na druhé straně čtyři pojmenované děje (stavy): Babička seděla, česala si vlasy, svraštila obličej, šeptala.

Je méně zřejmé, že akce lze počítat, pokud je v souřadné konstrukci pouze jedno sloveso. Toto sloveso je zpravidla společné pro homogenní členy.

Pokud podstatná jména zobecňují předměty, pak slovesa přirozeně zobecňují děje, procesy a stavy. Například sloveso zpívat může označovat různé děje: všichni lidé zpívají jinak; muži, ženy a děti zpívají jinak. Zpěv se liší výškou tónu, zabarvením, volatilitou atd.

Pokud není třeba zdůrazňovat žádný konkrétní rys zpěvu konkrétní osoby, pak se děj jednoduše uvede, například Dívka zpívala.

Pokud je nutné zdůraznit zvláštnost zpěvu, pak se tato charakteristika upřesňuje: Dívka zpívala vysokým hlasem. Výraz zpívala vysokým hlasem se liší od zpívala pouze tím, že konkrétněji pojmenovává dívčí děj.

Děj pojmenovaný ve větě Dívka zpívala na jedné straně označuje stejný děj, který je pojmenován ve větě Matka zpívala. V obou případech dívka i matka pronášely slova melodicky. Na druhou stranu zpívaly samozřejmě odlišně. Ono zmenšení rozdílů mezi jedním zpěvem a druhým, ke kterému došlo v ruském jazyce v důsledku zobecňujícího děje slova zpívat, z

V daných větách byly vynechány části. V obou větách není děj zpěvu prezentován stejně: specifický zpěv dívky se nějakým způsobem značně liší od zpěvu její matky.

Při tradiční analýze věty po jejích částech nám konkrétní význam slova často uniká. Stačí nám vědět, že máme podmět, přísudek, příslovečnou větu atd.

Zcela jiná věc je u souřadné konstrukce. Zde je přítomna společná členová forma, zobecňující slovo a další složky souřadné konstrukce. Ty zaměřují pozornost na to, co se obvykle ignoruje při vnímání nesouřadné konstrukce. Například ve větě Máma zpívala ne vysokým hlasem, ale tichým hlasem jsou pojmenovány dva různé typy zpěvu. Očekávalo se, že bude zpívat vysoko, ale zpívala tiše.

Tím se odhaluje jeden z projevů podstaty skladby – rovnost. Právě kvůli rovnosti je kladen důraz na to, že jsou určeny různé typy specifických akcí (v daném příkladu – na různé typy zpěvu).

V lingvistice se tradičně formální souřadné spojení neodděluje od vztahů zavedených souřadnou spojkou. Jde o to, že formální spojení se často neshoduje v hranicích se sémantickým spojením vyjádřeným stejnou souřadnou spojkou.

Všeobecně známou tzv. kompoziční zkratku je třeba chápat tak, aby zkrácení délky textu neznamenalo snížení obsahu informace ani její zkreslení.

Souřadicí spojka může spojovat jednu věc, ale vyjadřovat vztahy mezi jinými fakty: mezi těmi, které jsou vyjádřeny spojeními společného prvku s každou ze stejných složek. Obsah věty s homogenními členy je prakticky stejný jako obsah souvětí s ní korelativního [1. s. 11].

V dané větě spojka formálně spojuje slova (hlas) vysoký, nízký, ale nejde o dva znaky hlasu, které jsou proti sobě, ale o dva různé úkony matky. Spojka charakterizuje vztah mezi dvěma různými úkony: zpíval vysokým hlasem – zpíval tichým hlasem.

Správnost těchto pozorování je jasně demonstrována příklady jako: Červené, modré, bílé a zelené košile vlaly ve větru. Homogenní členové pojmenovávají znaky, ale implikují různé objekty s různými znaky.

Rozpor mezi formální stránkou činnosti odboru a jeho sémantickou stránkou vyjadřující vztah mezi rovnocennými složkami je částečně vysvětlen principem hospodárnosti jazykových prostředků.

Na základě principu hospodárnosti jazykových prostředků se běžné segmenty ve větě neopakují. Srov.: Vlci jsou chamtiví a vlci jsou zuřiví. Vlci jsou chamtiví a zuřiví.

Eliminace opakování se nazývá souřadicí zkratka.

Vztah mezi nezkrácenou a zkrácenou verzí věty lze interpretovat jako vztah mezi hlubokou a povrchovou strukturou věty [2. s. 161].

Je pozoruhodné, že obě struktury plní své inherentní funkce. Jedna struktura upozorňuje na skutečnost, že se nejedná o jednu, ale o několik akcí: Maminka nezpívala vysokým hlasem, ale tichým hlasem. Druhá struktura naopak zdůrazňuje, že se jedná o jednu a tutéž akci (melodická výslovnost slov). A v tom není žádný rozpor.

Na jedné straně existuje jeden a tentýž děj: zpívat znamená vyslovovat slova zvláštním způsobem. Tato výslovnost slov je diskutována v první i druhé shodné složce. Zde se velmi jasně projevuje zobecňující funkce slova-slovesa (v daném příkladu slovesa zpívat). Na druhou stranu se specifické děje, které lexikální význam slovesa ignoruje, stále liší: zpívat vysokým hlasem a zpívat tichým hlasem není totéž.

Souřadicí zkrácení tedy nemá pouze technickou stránku, tj. nejenže eliminuje duplicitu. Je také významné: homogenní okolnosti a další homogenní členy se společným členem nazývaným sloveso neodstraňují zobecňující funkci slovesa. Naopak ukazují, jak se od sebe liší odstíny zobecněných dějů stejného jména.

Ve výše uvedených příkladech byl společným prvkem s homogenními členy sloveso (sang). Jednalo se o méně častý společný člen, tj. neexistovala na něm žádná slova závislá. Svým lexikálním významem zobecňoval několik specifických dějů, které se lišily okolnostmi (zpíval vysokým hlasem, zpíval tichým hlasem).

Je třeba poznamenat, že nejen slovesa, ale i slovesné fráze zobecňují. Existuje tedy několik úrovní zobecnění a v souladu s tím i několik úrovní specifikace.

Fráze „zpívalo se vysokým hlasem“ zobecňuje i rozlišuje: každý, kdo zpívá vysokým hlasem, zpívá svým vlastním způsobem. Díky přítomnosti slova mama v uvedeném příkladu získává fráze větší konkrétnost ve srovnání s izolovanou frází „zpívalo se vysokým hlasem“.

Různé typy souřadicích konstrukcí implementují různé typy vztahů. Některé konstrukce zdůrazňují identitu: Matka a dcera zpívaly vysokým hlasem. Jiné konstrukce staví do kontrastu různé typy zpěvu, například: Nebyla to matka, která zpívala vysokým hlasem, ale její dcera. Matka zpívala vysokým hlasem a její dcera tichým hlasem.

Není náhoda, že u homogenních členů může být fráze nejen společným prvkem (jako v uvedeném příkladu: zpíval vysokým hlasem), ale také zobecňujícím prvkem, například (staré hry):

Přišel starší muž a navrhl hrát staré hry: sousedé, kroužková hra, kočka a myš (M. M. Prishvin).

Fráze s homogenními členy jako zobecňujícím prvkem rozšiřuje svůj význam na všechny stejné složky, například:

A Bender skutečně dělá něco špatně: píše články, řídí (I. Ilf,

Sloveso „do“ (dělat) je polysémantické. Není náhodou, že v definici slovesa jako slovního druhu se často používá k pojmenování druhového děje. Slovesa „to write“ (psát), „to go“ (jít) pojmenovávají konkrétní děje.

Je velmi důležité, že slovo tečka má závislá slova „chto neto“, která omezují rozsah významu slova „does“. Zobecňující není pouze zobecňující slovo „does“, ale celá fráze: „chto neto does“.

To potvrzuje nemožnost dosazení nových homogenních členů do homogenní řady, které pojmenovávají Benderovy správné jednání. Srov.: A Bender skutečně dělá něco špatně: píše papíry, řídí a mluví správně se svými nadřízenými.

Role lexikálního významu slovesa zobecňujícího různé děje v souřadné konstrukci se tedy projevuje na dvou úrovních: na úrovni (slovníkového) slova a na úrovni fráze. Zobecnění frází nazvěme instanční zobecněním. V konkrétní větě nebo v konkrétní situaci jak zobecnění slovem, tak instanční zobecnění nebrání přesnému pochopení výroku.

Pořád přemýšlím, že za ním ohledně vousů půjdu, abych zjistil, jak za vousy zaplatí: podle výplatní pásky nebo samostatnou objednávkou (I. Ilf, E. Petrov).

Ve větě Mama zpívala ne vysokým hlasem, ale tichým hlasem je společným prvkem hlas. Takový společný prvek se nazývá společný člen. Teprve ve druhé fázi souřadné kontrakce se sloveso stává společným prvkem, společným členem. Srov.:

Maminka nezpívala vysokým hlasem, ale tlumeným.

Maminka nezpívala vysokým hlasem, ale tlumeným.

Maminka nezpívala vysokým hlasem, ale zpívala potichu.

Podstata věci nemění počet fází souřadné redukce, které je třeba provést k získání stejných složek obsahujících sloveso.

V důsledku toho je ve větě s libovolnými homogenními členy: podměty, přísudky, doplňky, definicemi, okolnostmi pojmenováno několik konkrétních dějů, a to i přes skutečnost, že ve větě lze použít pouze jeden slovesný přísudek.

Odlišnou povahu zobecnění odhaluje sloveso – obecný prvek na jedné straně a sloveso – zobecňující prvek na straně druhé.

Použití zobecňujícího prvku – slova nebo fráze – je v lingvistice dobře známé. Porovnejte zobecňující slovo „everywhere“ v první větě níže s frází „premorning forest sounds“ ve druhé větě:

Dlouho vedl potulný život, hrál všude: v hostincích, na jarmarcích, na selských svatbách i na plesech; nakonec se dostal do orchestru a postupoval stále výš a výš až k dirigentskému místu (I. S. Turgeněv).

Předsvítání a zvuky lesa se okamžitě staly slyšitelnými: chamtivé hlodání vlků na sousední mýtině, opatrné štěkání lišek a první, stále nejisté údery

zvuk spícího datla, znějící v tichu lesa tak melodicky, jako by neďobával do kmene stromu, ale do dutého těla houslí (B. Polevoj).

Zobecňující prvky – slovesa a slovesné fráze jsou méně známé, protože se v jazyce vyskytují mnohem méně často než jiné, například:

Většinou pomáhali dospělým: pásli telata, nosili klestí, řezali vinnou révu, okopávali brambory, opravovali ploty a v nepřítomnosti dospělých se starali o malé děti (K. Paustovský).

Zobecnění provedené zobecňujícím prvkem se výrazně liší od zobecnění provedeného obecným prvkem. To lze ověřit jejich vzájemným porovnáním. Například: všude – hrál;

Ranní lesní zvuky se staly okamžitě slyšitelnými; dospělým většinou pomáhaly.

Zobecňující prvky vyjádřené jedním slovem nebo jednou frází pojmenovávají to, co se nazývá několik stejných komponent. Viz:

Všude – v krčmách, na jarmarcích, na selských svatbách, na plesech; lesní zvuky před úsvitem – chamtivé hlodání vlků na sousední mýtině; opatrné štěkání lišek; první, stále nejisté údery bdícího datla, které se v tichu lesa ozývaly tak melodicky, jako by kloval ne do kmene stromu, ale do dutého těla houslí; většinou pomáhali dospělým – pásli telata, nosili klestí, řezali vinnou révu, okopávali brambory, opravovali ploty, starali se o malé děti v nepřítomnosti dospělých.

V lingvistice je nejvíce studovanou generalizací generalizace prováděná generalizací slov a generalizačních frází typu „rod-druh“. Méně známá je generalizace typu „celek-části“.

V ruštině se objevuje také zobecnění typu „celek — části“, například:

Dodržuje zvláštní režim: nepije ani nekouří, snaží se vyhýbat stresu, cvičí a chodí brzy spát (I. Ilf, E. Petrov).

Režim je komplexní jev skládající se z několika složek. Jedna složka nestačí k tomu, abychom to nazývali režimem. Zejména nekouření není režim. Porovnejte: opravování plotů už pomáhá dospělým.

Někdy zobecňující prvek typu „celek—části“ obsahuje slovo části, například:

Skládá se (rybářský prut – A.V.) z následujících částí: prut, vlasec, splávek neboli platina, olovo a háček (S.T. Aksakov).

V ruštině se rozlišuje kvalitativní a kvantitativní zobecnění. Příklady kvalitativní generalizace: lesní zvuky před úsvitem; zvláštní režim.

Příkladem kvantitativní generalizace je zejména toto:

Sklo, porcelán, dub, mahagon – to vše je dokonale zachováno (K. Paustovský).

Žádný z těchto typů zobecnění se nepodobá zobecnění dějů stejného jména. Sloveso-přísudek zpíval zobecňuje zpíval vysokým hlasem, zpíval tichým hlasem ne stejným způsobem jako zobecňující slova, společné prvky hrály; okamžitě se staly slyšitelnými; ony. Srov.:

Dlouho vedl potulný život, hrál v hostincích, na jarmarcích, na selských svatbách a na plesech; nakonec se dostal do orchestru a stoupal výš a výš až k dirigentskému místu. Okamžitě bylo slyšet chamtivé hlodání vlků na sousední mýtině, opatrné štěkání lišek a první, ještě nejisté údery datla, který se probouzel a ozýval se v tichu lesa tak melodicky, jako by kloval ne do kmene stromu, ale do dutého těla houslí. Pásli telata, nosili klestí, řezali vinnou révu, okopávali brambory, opravovali ploty a v nepřítomnosti dospělých se starali o malé děti.

Proto v lingvistice rozlišují na jedné straně zobecňující prvky a na druhé straně společné prvky.

Zobecnění zobecňujícím prvkem a zobecnění společným prvkem odhalují podstatu kompoziční rovnosti z různých stran.

Zobecňující prvek vyjadřuje obsah stejných složek zobecněným způsobem.

Společný prvek určitým způsobem také zobecňuje a také odhaluje paradigmatické vztahy mezi rovnocennými složkami.

Společný prvek vyjádřený slovesem zobecňuje děje (zpíval: zpíval vysokým hlasem, zpíval tiše; hrál: hrál v hospodách, hrál na plesech). Proto jsou u sloves možná homogenní příslovečná určení a další homogenní členy.

Je také důležité věnovat pozornost další funkci obecného prvku vyjádřeného slovesem nebo frází, jejímž jádrovým slovem je sloveso.

Je známo, že složená řada vzniká substitucí. Namísto jednoho a téhož člena věty se vkládá několik větných členů:

Hrál v hostincích na poutích

na selských svatbách a plesech.

Originalita kompoziční konstrukce spočívá právě v kombinaci paradigmatiky a syntagmatiky v textu. Na jedné straně je syntagmatika patrná: homogenní členy na sebe navazují a vzájemně interagují. Na druhé straně se jedná o rovnocenné složky, tj. existují mezi nimi paradigmatické vztahy: Jsou si navzájem podobné a zároveň se od sebe liší.

Specifičnost kompozičního propojení je zřejmá.

Na jedné straně zobecňující prvky a společné prvky explicitně vyjadřují podobnost mezi objekty a jevy reality. Na základě této podobnosti jsou odpovídající části textu v tom či onom ohledu homogenní.

Na druhou stranu, stejné složky, zejména homogenní členy, zdůrazňují rozdíl mezi objekty a jevy reality. Proto jsou případy shodných homogenních členů, jako například Nikolaj Šel a Šel, vzácné. Ale i zde lingvisté nacházejí rozdíl. Není proto náhodou, že N. N. Chodov považuje podstatu koordinačního spojení za kombinaci analogického a neanalogického [3].

Věty s homogenními členy tedy jasně ilustrují zobecňující funkci slova. Slovesa ve větách s homogenními přísudky zobecňují prostřednictvím svého lexikálního významu nikoli obsah homogenních členů, ale konkrétní děje, nazývané odpovídajícími společnými složenými prvky kvůli přítomnosti spojení mezi společným členem a každým z homogenních členů.

[1] Troitsky E.F. Sémantické a stylistické charakteristiky unie ne tak moc. jako // Ruský jazyk v národní škole. – 1986. – č. 8. – s. 10-13.

[2] Padučeva E.V. O sémantice syntaxe. – M.: Nauka, 1974.

[3] Kholodov N.N. K problému identit a rozdílů ve vědě o jazyce // Ivanovská státní univerzita. Výroční sborník vědeckých článků. Část 1. – Ivanovo: Nakladatelství Ivanovské státní univerzity, 1998. – S. 38-62.

LEXIKÁLNÍ HODNOTA SLOVESA A ŠIROCE ROZŠÍŘENÉ HOMOGENNÍ ČLENY

Fakulta ruského jazyka, literatury a jejich techniky výuky v prvních ročníkech Smolenské státní univerzity

Przhevalskogo str., 4, Smolensk, Rusko, 214020

V práci na základě operací, na rozdíl od souřadné redukce, je zjištěna zobecňující funkce slova. Sloveso v roli obecného členu pomocí homogenních částí pojmenovává některé stejné děje.

Klíčová slova: redukce koordinace, stejné akce, rovnost, formální komunikace, sémantická komunikace, zobecnění.