Mohlo být Jidášovi odpuštěno, jako Petr, který zapřel? Ortodoxní časopis Foma

Další evangelista, Lukáš, popsal tento okamžik ještě dramatičtěji. Zradíš Syna člověka polibkem? – ptá se Spasitel Jidáše, který k němu přistoupil (Lk 22:48). Kristus velmi dobře ví, co se děje, a Jidáš nedokáže nikoho oklamat.

<strong>Jak Jidáš dospěl k rozhodnutí zradit?</strong>

Hned poznamenejme: jeho zrada byla předem naplánovaná a promyšlená. To je jasně vidět z vyprávění evangelia. Jidáš přichází k velekněžím předem a nabízí jim dohodu. Kristus však několikrát dává zrádci najevo, že ví o jeho úmyslu; naposledy – během Poslední večeře, kdy přímo říká: Vpravdě vám říkám, že mě jeden z vás zradí (Mt. 26:21). Navíc Kristus varuje: běda člověku, který zradil Syna člověka: bylo by lépe, kdyby se tento člověk nenarodil (Mt. 26:24). Tato slova – „by bylo lepší se nenarodit“ – byla běžným výrazem v Judeji a znamenala životní katastrofu (podobná slova pronáší v biblické Knize Job její hlavní hrdina, který náhle přišel o všechno – majetek, děti , respekt lidí kolem něj a zdraví ). Ale ani Jidáš se tím nenechává zahanbit, o všem už rozhodl. A když mu Kristus řekl: co děláš, udělej to rychle (V 13:27), – poslední šance činit pokání! – Jidáš šel a přivedl stráže.

Proč taková vytrvalá touha, odkud pochází? Koneckonců patřil mezi Kristovy nejbližší učedníky, byl svědkem Spasitelových úžasných kázání a zázraků (a možná je sám vykonal v době, kdy Ježíš poslal své učedníky kázat). Co se stalo? Evangelista Jan uvádí jeden velmi prozaický fakt, který by snad mohl osvětlit důvod Jidášova pádu (který zůstane až do konce záhadou). Tato skutečnost je taková, že Jidáš byl zloděj. V určitém okamžiku začal fušovat do fondů apoštolské komunity. Začal si přivlastňovat mince ze schránky, do které lidé vkládali peníze pro Krista a Jeho učedníky a které mu svěřili k nošení (Jan 12:6). Jidáš byl milovníkem peněz. Všimněte si prosím, že když se zjevil Kaifášovi, klade si nejprve otázku: co (kolik) dostane za předání Učitele?

Velká středa na obraze Duccia di Buoninsegniho

Pomocí této vášně – lásky k penězům, Satan útočil na Jidáše již dlouhou dobu, píše blahoslavený Theophylact of Bulgaria. Vášeň odcizila Jidáše od Učitele a přátel, což vyvolalo utajování a nedůvěru v něj. V důsledku toho zůstal hluchý vůči upřímným, přímým výzvám k pokání. Nakonec se rozhodl pro svou zradu. Nejhorší věc: stalo se to právě během Poslední večeře, kdy Jidáš přijal společenství s Kristem a apoštoly! Evangelium říká takto: po tomto kousku [chleba, který dal Kristus Jidášovi. – Cca. red.] Satan do něj vstoupil (V 13:27). Od té doby už činy zrádce nebyly jen jeho vlastní, ale také činy nepřítele lidské rasy.

<strong>Ale pak Jidáš činil pokání?</strong>

Ano, tak říká apoštol Matouš. Jidáš přišel do chrámu a řekl: Zhřešil jsem tím, že jsem zradil nevinnou krev (Mt. 27:4) – a hodil třicet stříbrných na podlahu. Proč proč? V Jidášovi se probudilo svědomí, říká svatý Jan Zlatoústý. Jidáš ostatně nebyl úplně nemorální člověk. Dobře pochopil, že se dopustil hříchu, odsoudil k smrti svatého, Spravedlivého. A když byl Kristus odsouzen, v Jidášovi začalo hlodat vědomí viny. Přesně tak funguje vášeň vždy: nejprve člověka oslepí, a když už není cesty zpět, začne ho trýznit výčitkami svědomí.

Jidášův průšvih spočíval v tom, že zůstal sám se sebou a také s tvrdým židovským zákonem, který říkal: oko za oko, zub za zub, kdo jiného usmrtí, je vinen smrtí. Dokonce i prosba o odpuštění od Krista – pokud by taková myšlenka opět probleskla Jidášem – zdálo se, že už to není možné (jak si bývalý apoštol pravděpodobně mohl myslet).

Po tři roky následoval Krista a zdá se, že neslyšel jediné slovo z Jeho pokynů o lásce k hříšníkovi, o pokání, o vlastním utrpení, smrti a nadcházejícím vzkříšení z mrtvých. Jidášovi prolétla utěšující slova: kdo ke mně přijde, toho nevyženu (V 6: 37).

Jidáš se ve svém zklamání neobrátil k Bohu, ale k sobě. Jak píše svatý Justin (Popovič), „činit pokání před sebou samým není pokáním, protože člověk se nemůže osvobodit od hříchu, odpustit si hřích, zprostit se hříchu. Tuto autoritu a moc má pouze Bůh, Syn Boží.“

Ještě naživu se tedy ocitl v pekle – s vědomím naprosté osamělosti a nemožnosti cokoliv změnit. Jako člověk, který nedoufá v Boží milosrdenství. Obtěžkán, dusen vědomím své viny, jako v bezvzduchovém prostoru. Není symbolické, že svůj život ukončil udušením v oprátce?

<strong>Mohly věci skončit jinak?</strong>

Mohlo by. A příběh o odříkání a pokání apoštola Petra nás o tom přesvědčuje.

Když byl Kristus zajat, Petr spěchal za ním. Vstoupil na nádvoří domu velekněze, kam byl přiveden Spasitel, a zůstal čekat u ohně. Nevěděl, jak jednat, ale chtěl být do poslední chvíle nablízku Učiteli. Tady Přistoupila k němu jedna služebná a řekla: „Ty jsi byl také s Ježíšem Galilejským. Ale on to přede všemi popřel a řekl: Nevím, co říkáte. Když vyšel z brány, uviděl ho jiný a řekl těm, kdo tam byli: „I tento byl s Ježíšem Nazaretským.“ A znovu s přísahou popřel, že tohoto muže neznal. O něco později přistoupili ti, kteří tam stáli, a řekli Petrovi: „Jistě jsi jedním z nich, neboť i tvá řeč tě usvědčuje.“ Pak začal přísahat a přísahat, že Tohoto muže neznal (Mt. 26:69–74). V tu chvíli zakokrhal kohout. A pak si Petr vzpomněl na slova, která Ježíš nedávno pronesl: tuto noc, než kohout zakokrhá, mě třikrát zapřeš (Mt. 26:34). Vzpomněl jsem si, opustil nádvoří velekněze a hořce se rozplakal.

Z tohoto příběhu je naprosto jasné, že Petrovo popření bylo výsledkem náhlé zbabělosti. Sám nejprve nechápal, co udělal – nechápal, protože se nikdy nehodlal vzdát. Naopak! Nikdo jiný než Petr nezištně zvolal několik hodin před zatčením Spasitele: . i kdybych měl zemřít s Tebou, nezapřu Tě (Mt. 26:35). Petr miloval Krista celou svou duší a nepřestal Ho milovat ani na minutu. Celá jeho vina té strašné noci nespočívala v odmítnutí Krista, ale pouze v přílišné aroganci – proto Pán dovolil Petrovi tuto chvilkovou slabost, aby se v budoucnu méně spoléhal sám na sebe, vysvětlil svatý Jan Zlatoústý.

Jakmile si Petr uvědomil svůj pád, okamžitě nad tím začal brečet. Ale nezoufal, našel sílu vrátit se ke zbytku Kristových učedníků. Zdálo by se, jaký smysl měl návrat? Vždyť Kristus už byl popraven! Faktem ale je, že kromě lásky ke Kristu Petrovi nic jiného nezbývalo. Jednou s opravdovou upřímností zvolal: Bůh! ke komu máme jít? Máte slovesa věčného života (V 6:68). A nyní se ze stejné lásky ke Kristu vrátil k těm, s nimiž byl tři roky Jeho společníkem.

Věřil Petr ve vzkříšení Krista, čekal na něj? Text evangelia neposkytuje pevný základ pro kladnou odpověď. Ale i když Petr ztratil Krista, žil Kristem, v němž byla Petrovi ztělesněna veškerá pravda Boží, v němž se mu zjevil sám Pán. Neměl kam jinam jít a za kým jít.

Není divu, že když se Kristus po zmrtvýchvstání zjevil apoštolům na rybách na lodi poblíž břehu, Petr byl první, kdo se vrhl do vody, aby se s Ním rychle setkal. A dostal odpuštění, aniž by o to požádal. Sám Ježíš se ho třikrát zeptal: Simon Ionin [původní jméno Petr. — Cca. vyd.]! miluješ mě. – a Petr nakonec řekl to hlavní: Bůh! Ty víš, že tě miluju (V 21:15). Třikrát zapřel a třikrát vyznal lásku ke Kristu a byl mu navrácena jeho apoštolská hodnost.

Bez ohledu na to, jak velký byl Jidášův hřích, pro něj bylo možné skutečné pokání. Petr však činil pokání a spěchal napravit svůj život a především se vrátil ke svým stejně smýšlejícím lidem, spřízněným v duchu, as nimi se setkal se vzkříšeným Kristem. A Jidáš, nedůvěřiv nikomu a zřejmě propadaje zoufalství, spáchal sebevraždu. Zbavil jsem se poslední naděje.

<strong>Co z toho všeho vyplývá?</strong>

Hrozná slova Ježíše Krista: Bylo by lepší, kdyby se tento člověk nenarodil (Mt. 26:23), bohužel, byly splněny v Judsku. Možná se nesplnily, stejně jako se nesplnilo Jonášovo proroctví o zničení města Ninive. Obyvatelé Ninive činili pokání, to znamená, že si nejen uvědomili, že porušili Boží přikázání, ale také ve skutečnosti změnili svůj život a Pán s radostí zrušil tvrdé rozhodnutí o jejich osudu. A Jidáš činil pokání, ale nemohl činit pokání. Chyběla mu láska a víra. Láska ke Kristu a víra v Krista jako Boha.

Zcela něco jiného to bylo pro Petra, který Ježíše upřímně miloval, věřil Mu, aniž by se ohlížel zpět a vždy chtěl jediné – být s Ním až do smrti. Poté, co se stal mdlým, ale upřímně činil pokání před Pánem, byl Petr rozhodnut změnit se. Od této chvíle se nikdy nezřekl Krista, i když věděl, že ho čeká mučednictví na kříži. Petr se stal kazatelem a misionářem: učil slovo Boží v Řecku, Římě, Španělsku, Malé Asii, Egyptě, Kartágu, křtil tisíce lidí, uzdravoval nemocné a oživoval mrtvé. A Petrova pevná víra se stala, jak Ježíš Kristus slíbil, kamenem, který je základem Církve: a já ti říkám: ty jsi Petr a na této skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou. (Mt. 16: 18).