Příběh z dětství

Když mi bylo 14 let, přijel ke mně bratr ze sousední vesnice na svůj třímetrový východ slunce. Voskhod byl v dost otlučeném stavu, musel se nastartovat tlačením, světlomet chyběl až po límce (mimochodem, světlomet nefungoval). Obecně jsme se s bratrem pár měsíců neviděli a rozhodli jsme se oslavit jeho příjezd. Na pivo jsme moc peněz neměli, já jsem měl asi 40 rublů (no, na rok 2003) a on asi 50 rublů. Zkrátka jsme si koupili pivo, opili se a ráno musel jet do Fazanky ve městě studovat) Ale na mikrobus nebyly peníze. No, rozhodli jsme se jet na motorce (město bylo 65 km daleko) a vyrazili jsme. Zkrátka, měl jsem tehdy takové mini dálkové kolo) Jel jsem na něm do města a u vjezdu do města byl stanoviště dopravní policie, tak jsme motorku vypnuli a zkusili jsme s ním projet kolem stanoviště dopravní policie. Protože jsme neměli žádné doklady, zastavil nás policajt a chtěl nám kolo sebrat. Zeptal se, odkud to vezmeme a odkud to je a proč k vozidlu nemáme žádné doklady.) No, snažili jsme se mu vysvětlit, že jsme si motorku smontovali sami, že ji vezmeme z letní vesnice do garáže přátel ve městě, aby ji tam nechali servisovat a opravit. Policajt nám samozřejmě nevěřil, ale motorku si nevzal. Řekl nám, ať se otočíme a odvalíme tenhle východ slunce zpátky tam, odkud jsme ho vzali, a dokud k němu nebudeme mít doklady, nepustí nás do města. Zkrátka jsme otočili motorku, protože jsem byl ve 14 letech menší než všichni ostatní ve třídě a celkově na svůj věk maličký, nešlo tuhle bestii sám nastartovat, což tak trochu naznačovalo, že můj bratr dnes do bažanta nesedne a zítra se se mnou bude muset vrátit do vesnice a tamní babičku požádat o peníze na minibus zpátky do města (mezitím se ukázalo, že jsme všichni pili, což ve 14 a 15,5 letech není dobré). Úkol dále komplikovala skutečnost, že poblíž stanoviště dopravní policie začala silnice stoupat a rozjezd byl dvakrát obtížnější. Zkrátka říkám bratrovi: Pojďme tlačit kolo a já pojedu zpátky bez zastavení a ty se na koleje dostaneš sám přes město. A tak i udělali. A jel jsem 60 kilometrů zpátky, cestou mě napadaly nejrůznější myšlenky, od toho, že bych se mohl jen tak srazit (samozřejmě jsem bez helmy), přes myšlenku, že venku je už 25. října a je velká zima na řízení (tady v Irkutsku v tuto dobu už hustě sněží), a chtěl jsem si jen něco dát, protože po celou dobu cesty jsme si nedali pauzu na oběd. Když jsem na silnici viděl ceduli, že domů zbývají 3 kilometry, zdálo se mi to jako velmi radostná událost, už blízko domova, brzy teplo a horký čaj. Ale když jsem vjel do vesnice, motorka se najednou zastavila (místo dvojky jsem byl unavený a zařadil jsem čtvrtku). Slezl jsem z motorky, položil ji na bok a jen si na ni sedl. Zkoušel jsem to párkrát zvednout a zatlačit, ale nic nefungovalo. Na třetí rychlostní stupeň to nešlo nastartovat a neměl jsem dost síly, abych to zatlačil na druhý. Zkrátka jsem se rozhodl, že to pomalu odvezu domů na neutrál (a jelikož žijeme v sídlišti městského typu, tak jsou tam vzdálenosti docela dlouhé). Vzdálenost od dálnice k domu je asi 3 kilometry. A jak na potvoru, není tu nikdo, koho bych mohl požádat, aby mě probudil. No, jel jsem s ním asi kilometr a viděl jsem nějaké chlapy na bagru, jak něco kopou, hodil jsem motorku na kraj silnice, šel k nim a požádal je, aby mě strčili, souhlasili. a teď mě východ slunce zase nese, a ne já ho. Když jsem přišel domů, měl jsem velký hlad, sáhl jsem po talíři, abych si nalil polévku, ale ruce se mi třásly únavou jako starému muži. Je nemožné udržet v ruce ani sklenici čaje. Zkrátka jsem se vzpamatoval až po asi hodině a půl nebo dvou. Rodiče se o této události dozvěděli až o pár let později. A tak si všichni mysleli, že jsem na něm to ráno jel do školy) Mimochodem, ten Voskhod pořád stojí někde ve stodole ve vesnici, ještě před 3 lety jsem na něm ještě jezdil. Můj bratr úspěšně dokončil studium na Fazance (mimochodem, ne nadarmo), teď mají se strýcem malou firmu, zabývají se stavebnictvím.

Publikováno před 11 lety