T_lavrova – dacha – LiveJournal

Kategorie byla přidána automaticky. Přečtěte si všechny záznamy o „dacha“.

1. května 2025

• 11: 16 PM

Ahoj všichni. Jsem Taťána Lavrovová (Schwartz), překladatelka, trochu básnířka a matka dvou dětí z Berlína.

Tento deník je z 95 % veden pouze v režimu přátel. Pod zámkem jsou hlavně poznámky o mé dceři Ksjušce a synovi Vitovi, a také poznámky o cestách, především po Německu a Rusku, a nejrůznější chvilkové pocity. Jedním slovem osobní deník.

Kromě mého osobního diáře jsem překladatelka se dvěma vysokoškolskými vzděláními (Fakulta germanistiky a filologie Moskevské státní univerzity a Humboldtova univerzita v Berlíně) a 15 lety praxe, kombinací jazyků ruština-němčina-angličtina, témata – ekonomie, právo, medicína, cestovní ruch, technologie, umění, kino, architektura a mnoho dalšího, ptejte se, doporučení poskytuji na vyžádání ve velkém množství. Ráda vám pomůžu v Berlíně, jeho blízkých i vzdálených předměstích, a také e-mailem. Moc ráda ukazuji Berlín a jeho předměstí: Berlín je město, kterému se snáze rozumí i „prostřednictvím překladatele“, prostřednictvím historie, architektury, literatury, osobních osudů a zvláštních příběhů. Pokud máte dostatek času, ráda vám pomůžu i s radami ohledně cestování po Berlíně a Německu. Pokud mě chcete kontaktovat, je lepší tak učinit e-mailem [email protected]. Pokud je záležitost naléhavá, pak telefonicky ++49 163 4010231.

POZOR: Jelikož je mým hlavním povoláním stále překladatel, nemám vždycky moc volných oken, kdy se můžu procházet po Berlíně a jeho okolí jako průvodkyně. Žádám vás, abyste se dostavili předem, abych mohla včas přesunout své písemné i ústní objednávky a „zapasovat“ prohlídku do svého pracovního harmonogramu. To je i v mém zájmu: opravdu ráda chodím po Berlíně. Děkuji!

Ve veřejné doméně jsou nějaké myšlenky a obrázky měst z minulosti i současnosti (viz níže), ale tento seznam jsem dlouho neaktualizoval. V posledních dvou letech jsem takové věci psal většinou pod zámkem – ťuk )))

letní čas

• Mar. 31. 2008 v 9:47

Letní čas je denní čas.

Alja Kudrjaševová

• Listopad. 13., 2007 v 10:33

Jen pro případ, pár informací. Jen aby to tam bylo.
V LJ je básnířka Alja Kudrjaševová — izubr
Tohle je muž, který píše, jako by dýchal. Naprosto. Víc než kdokoli, koho znám. Tohle je muž, jehož básně na mě mají stejný účinek jako Cvetajevová, když mi bylo třináct: rychlé, živé, vřelé, nervózní, až k slzám – moudré, kterými proletíte očima, spěcháte – a co bude dál, co bude dál? – a když skončí, sedíte ohromeně a nemůžete nic dělat. Protože chápete, že musíte žít nějak jinak.

Ale nedávno oslavila dvacet let. U příležitosti tohoto data vydalo petrohradské nakladatelství Gelikon její první sbírku básní s názvem Otevřeno.

Alinu LJ jsem našla hned po pohřbu mé babičky. Protože její básně mi zlepšily náladu. Následující text sem schválně kopíruji bez sestřihu. K slzám.

A ty jdeš městem a motýli za tebou létají.
Máma je na dači, klíč je na stole, není třeba dělat snídani. Brzy prázdniny, osm let, v srpnu to bude devět. V srpnu je devět, na hodinách sedm, obloha je světlá a plochá, slunce zanechalo ve vlasech vybledlé pruhy. Zmáčknout ospalý kousek vlasů v dlani a nechat ho proklouznout mezi prsty. Vitka z desátého patra znovu volá, abychom šli plavat. Musíte spěchat, co nejrychleji můžete – najednou utečou, nechají vás. Vitka dokončil čtvrtou třídu – to je skoro starý. Kraťasy s tričkem – jednoduchý outfit, na odpolední svačinu si vezměte jablko. Vitka mě naučí potápět, slíbil, pamatuji si. Cesta k řece je vyšlapaná, spálená a známá. Zaprášené nohy jsou jako maminčiny palčáky. Dnes je tu takové horko – listí je jako hadry. Možná si budeme hrát později, požádám o hru na schovávanou. Vitka – je laskavý, stejný kluk jako od Julese Verna. Požádám o řízení, asi mi to dovolí. Začne večer, mělo by se stmívat. Zbývá jeden den v týdnu. Otáčím se ke zdi. Sto devadesát devět.

Máma je na dači. Kolo. Zítra je zkouška. Slunce olizuje noty jemnýma očima. Pozdravit ráno a celou noc sedět a čekat na léto. V srpnu už budu student, teď – ani to, ani tamto. Napůl starý chléb a sýr z nože, snídaně je po spánku bez chuti. Vitka z desátého patra je teď ve třetím ročníku. Zná všechny chytré profesory, píše programy ve firmě. Hubený, ironický a s tmavým obočím, jako hrdina z filmu. Píše poznámky mé sestře, dává květiny ke své výplatě, jen já plavu rychleji a lépe skládám. Jen moje sestra má jasnou tvář, já jsem těžší a naštvanější, vylezeme na verandu a pouštíme draka. Zdá se, že v noci odjíždějí, vyprovázím je k vlaku. Řeka šumí, šumí mi u nohou, dnes mi sahá po pás. Sedmdesát osm, sedmdesát sedm, brečím zády k vlaku. Ať se schovávají, k čertu s nimi všemi, já je hledat nebudu.

Máma je na dači. Hlava hučí. Ospalá nečinnost. Kočka se usadila na hrudi, slunce na dece. Hrnky, dlaně a svetry, káva, prosím, ať to udělá. Viděl mě někdo včera? Raději to neříkejte. Ať je to velké tajemství malého zhýralosti, všichni byli opilí, beztížní, zahřátí teplým dechem bratra, v krku chraplaví od štěbetání, popel létal z balkonu, všichni spolu – a úplně sami, živí a neposlušní. Pokud přispějeme rublem, snídaně nám přijde domů, Pane, jak vás všechny miluji, duha na dlaních. Ulice ve slunečné krajce, Vitko, umyj talíře. Můžeš se povalovat a ožít. Můžeš jít k řece. Chytím tě a dobyji tě, donutím tě ostříhat se, oholit se. S nosem v rozlámané kůře. Třicet čtyři, třicet.

Maminka na fotce. Klíče v zámku. Osm hodin do léta. Slunce na zdech, na batohu, ve starých sandálech. S ospalými tlapkami parkem a kam jít. Vitka v Americe. Já v Moskvě. Řeka v dávném dětství. Jablko je snědeno, vlak odjel, někde na cestě do Nice, začínám počítat od sta, můj život – od jedné. Hádáme se, pláčeme s ní unisono, klauni v aréně. „Dvacet jedna,“ mumlám ospale. „Čtyřicet,“ směje se čas. Čtyřicet – a první šedivé vlasy, čtyřicet jedna – do nemocnice. Dvacet jedna – bydlím sama, dvacet: oči jako střílny, nohy v škrábancích, ďábel v žebrech, myšlenky běží v podřepu, někdo na mě čeká na dvoře, někdo – v desáté. Deset – končím čtvrtou třídu, není třeba dělat snídani. Musím spěchat, co nejrychleji moje nohy a oči dokážou. V srpnu to bude devět. Osm – nosit klíče na krku, rozplývat se ve slunné hymně.

Tři. Dva. Jedna. Jdu se podívat. Pane, pomoz mi.

9. září 2007

Září. Listí šplouchá v kalužích.
Dnes prší, dnes se ven nemůže.
– Zde je oblačný pták, zde je oblačný kůň,
Táňušo, podívej! Vidíš, vidíš?!

A léto a dacha, vrzající, kyselá,
Jako domeček z karet, světlo.
A jabloně a hrušně nás hladí svými větvemi,
Květiny přikyvují.

Šest a šedesát – je v tom nějaký rozdíl?
Někteří lidé musí dospět a jiní musí zestárnout,
Ale prozatím mají oba totéž,
Smutní, bezstarostní – všeho druhu.

Hlava na hlavu, díváme se na oblohu,
Září je pronikavě modrý a rudý.
– Babičko, dětství brzy končí.
– Tady je labutí mrak. Vidíš ho? – Vidím ho!

Ruce jsou vrásčité, ale hlas zvoní,
Mám unavené oči z přejíždění po řádcích.
Sedíme a povídáme si: – Pamatuješ si?
– Pamatuji si. Bude to, jak si přeješ.

Září. Sanitka. Do nemocnice? Do pekla.
Vydržíme. Podívejte se, támhle, na tom růžovém,
Volavka mrak letí k obzoru.
Ach, babičko, babičko.
Je konec.
Je pozdě.

Telefonní automaty. Proud vědomí.

• Oct 19., 2006 v 8:48

Dávno, když jsme byli malí a moudří, a pak jsme stárli a hloupli, bylo na světě, a také v Moskvě, mnoho a mnoho telefonních automatů, které fungovaly s dvoukopejkovými mincemi. No, kdyby vůbec nebyly dvě kopejky, dalo se tam vhodit deset kopejek, automat také fungoval. Věčné školní dvě kopejky „za hovor“ se samozřejmě utratily v papírnictví a rodičům se pak řeklo, že ten zatracený automat minci spolkl. Rodiče tušili, že je něco v nepořádku, ale moudře mlčeli.

Jednou z důležitých věcí po nástupu na univerzitu byla informace, že v jednom z výtahů první budovy humanitních věd, kde sídlí filologická fakulta, je bezplatný telefon. Tedy, je to samozřejmě automat, ale nepotřebujete mince, stačí zvednout sluchátko a zavolat. Bylo to velmi velké pokušení: pokud jste zamilovaní, jedete výtahem a před vámi je bezplatný telefon, bylo těžké odolat a nezavolat někomu, komu jste opravdu chtěli. Takže jsme se opozdili na přednášky, takže jsme se výtahem několikrát svezli zdola nahoru a zpět. Tak jsme na sebe čekali. Pamatujete si. Dřevěná cedule, ke které byl ve výtahu připevněn telefon, byla pokrytá černým písmem, já mám taky ve zvyku, když mluvím, někam něco kreslit.

Pak mi odebrali bezplatné telefony a v mém životě se objevil jistý Beren. Jistý Beren byl v mém věku, o něco menší než já, jeho skutečné jméno bylo Ženja Karpel, a pak jednoho dne, zničehonic (i když tuším, že to nebylo zničehonic, ale poté, co předtím utrpěl porážku od Lenky Kobrinské alias Ilnara), se mi začal dvořit. Velmi intenzivně. Měsíc jsme se točili kolem sebe, tedy on kolem mě a já jsem omdlévala, další měsíc jsme byli ve statusu páru a pak přišlo léto a Beren začal mizet, já se urazila, pak jsem se odstěhovala, ale pak zmizel úplně. To bylo vlastně to nejhorší. Nejhorší na mužích není to, že nás opouštějí, pokud nás opouštějí, ale to, že odcházejí bez vysvětlení, jako by to tak mělo být.

Beren je mrtvé léto, kdy čtete, plejete záhony, jezdíte na kole, ale tajně žijete v napětí. Beren je, když sedíte ve své voňavé venkovské půdě, čtete Krapivinův „Oranžově skvrnitý portrét“ a najednou pochopíte, že tam, v knize, také čekají, a táhne to, táhne to v žaludku a v krku máte knedlík, který jednou spolknete, odejde, ale to bude někdy úplně později, v jiném životě. Když přijedete do Moskvy, chcete zavolat a vědět, že to už nikdo nepotřebuje, ale ani nevíte, co jiného dělat. Všechno pomine. Všechno je zapomenuto. Ale mrtvé léto, devatenácté léto, které už nebude, které shořelo pro nic za nic, dodnes nebylo zapomenuto.

Ale vraťme se k našim telefonům. Telefony existovaly i v zimě – ledový sluchátko, nemotorné ruce v rukavicích hledající žeton (žetony už tehdy nějakou dobu existovaly a objevily se dokonce i první telefonní karty), přešlápli jste z nohy na nohu, protože na křižovatce Vernadského a Lomonosovského nebyly normální budky, ale polobudky, dole otevřené, a vítr na téže křižovatce večer profukoval vším na světě. Telefony v zimě jsou sezení, složené zkoušky a další, úžasná událost: „Babičko, přijímají mě na stipendium do Berlína. Dokážeš si to představit?“, a vy tančíte na místě, zvedáte ruce s roztaženými prsty do šedé, napůl zimní, listopadové oblohy a před vámi je zářná budoucnost a Evropa a babička na druhém konci linky se směje a pláče – jak radostí za vás, tak z jiného důvodu, který pochopíte mnohem, mnohem později.

Miluji telefonní automaty a pouliční hodiny. Hodinky jsem přestal nosit už ve škole a dlouho jsem neměl mobilní telefon. Takže pouliční hodiny a telefonní automaty byly dlouho mými dobrými přáteli. Věděl jsem, které hodiny jsou rychlé a které pomalé, věděl jsem, které automaty polykají žetony a do kterých se dá zkusit strčit zmrzlinovou tyčinku a zavolat zdarma. Dobře si pamatuji vůni telefonního sluchátka – železnou a lehce uzenou, a pamatuji si i tu tvrdou ocelovou šňůru.

Na jaře nebyly telefony. Lidé se na jaře setkávají, nevolají si. Dlouhé telefonní rozhovory jsou jako deště na konci září, jako dopisy perem na papíře, jako znovu čtení starých deníků, jako svlékání staré kůže. Na jaře rostete snadno a příjemně, zatímco samotné svlékání staré kůže probíhá později a bolestivěji. Automaty s tím nemají nic společného. Jen jsem to chtěl říct.