Prokletí fíkovníku

Aby se Pán vyhnul tajným intrikám nepřátel a lidovým nepokojům, trávil všechny poslední noci před svým utrpením a smrtí mimo Jeruzalém, v kruhu horlivých obdivovatelů a přátel: polem Jeho posledních akcí však musel být Jeruzalém jako úložiště všeho posvátného a centrum národního dění. Jakmile tedy nastalo ráno, Pán se spolu s učedníky vydal do svatého města stejnou cestou jako včera, ale bez jakékoli slavnosti, která byla včera spíše přirozeným důsledkem mimořádné souhry okolností než působením zvláštních plánů a předběžných úvah. Svěžest jarního rána, čistota horského vzduchu, rozmanitost výhledů otevírajících se z Olivetské hory tuto cestu velmi zpříjemnily a usnadnily. Pán cítil hlad a chtěl ho nyní ukojit, pravděpodobně neměl v úmyslu být nikde v Jeruzalémě kromě chrámu. Zdálo by se, že právě pro tento účel rostl poblíž cesty fíkovník. Sezóna fíkovníků sice ještě nenastala, ale protože byl strom pokrytý listím (na fíkovníku listí vylézají po plodech), dalo by se předpokládat, že se jedná o jeden z pozdních fíkovníků, na kterých plody někdy zůstávají celou zimu a dozrávají na jaře mezi novými listy [1]. A Pán šel přímo k fíkovníku, aby ukojil svůj hlad jeho plody. Ale na stromě nebylo nalezeno jediné zimní ovoce; Po nových letních plodech nebylo ani stopy – fíkovník byl úplně neplodný! To všechny rozrušilo a sám Pán, v rozporu se svým obvyklým zvykem, vypadal nelibě. “Kéž z tebe nikdy nebude navždy žádné ovoce,” Řekl a vrátil se z neplodného stromu. Tato slova byla zjevně vyslovena tónem obyčejného rozhořčení; fíkovník však okamžitě začal usychat a později se ukázalo, že je v nich prokletí (Mt 21-18; Mk 22-11).

Kdyby byl v té době mezi Ježíšovými učedníky některý z dnešních filozofů, asi by se této příležitosti divil. “Jak? Proklínat nevinný strom za to, že neukojí svůj hlad! Ani obyčejní mudrci se takto nechovají! Ale apoštolové takovou moudrost vůbec neznali a ani nepovažovali za nutné ptát se svého Učitele, proč zacházel s fíkovníkem tak tvrdě a zjevně změnil svá dřívější pravidla trpělivosti a mírnosti. „Pokud proklel fíkovník (učedníci si samozřejmě mysleli), měl k tomu důvody, a to bezpochyby ty nejdostatečnější a nejspravedlivější: v jeho činech je pro nás skryto nějaké poučení. Fíkovník skutečně neplní svůj účel – nenese ovoce; mezitím se chlubí listím, klame každého svým vzhledem, jako by byl skutečně tím, čím má být. U některých lidí vidíme něco podobného: žádné fíky, ale všechny v listech! A totéž se stane s nimi a Boží požehnání na nich nemůže spočívat. “Ach, fíkovník není proklet nadarmo!”

Takové myšlenky mohly být předkládány mysli učedníků o to pohodlněji, že neplodný fíkovník již sloužil (a možná více než jednou) v Pánových rozhovorech jako symbol hříšného člověka. Evangelista Lukáš zachoval celé podobenství převzaté z fíkovníku (Lukáš 13:6-9). V podobenství je znázorněna jako ušetřená v naději na budoucí plodnost; je nařízeno, aby se kolem něj vykopalo a zasypalo trusem (smyslný výraz Boží shovívavosti vůči hříšníkům). Nyní je fíkovník proklet za neplodnost: znamení spravedlnosti, která dříve nebo později následuje po trpělivém a trestá nekajícné. Dřívější podobenství tedy posloužilo učedníkům jako vysvětlení nynějšího činu jejich Učitele a tento akt doplnil lekci obsaženou v podobenství a ukázal, že doba Boží shovívavosti vůči hříšníkům má svůj termín a konec a že nekajícnost, zvláště pokrytectví, s největší pravděpodobností přivede nebeskou pomstu na hlavu nekajícího hříšníka.

Syn Boží, sv. Jan důvody v tomto případě. Zlatoústý (Homilie 67 na Matouše), v souladu se svým záměrem – hledat a zachraňovat ztracené, neustále projevoval milosrdenství, uzdravoval, vzkřísil: mezitím musel alespoň jednou ukázat, že jako Spasitel světa je také budoucím Soudcem lidí; a že dobrota Boží a jeho všemocná přímluva se nikdy nemůže proměnit v shovívavost v nepravdě a klamu. A tak pro tuto svatou zkušenost, soud a pomstu není vyvolen nějaký člověk, dokonce ani živá bytost, ale bezduchý fíkovník – strom, který v Palestině neměl pro své počty žádnou cenu, stál stranou, nepředstavoval nikomu majetek a sám, soudě podle své neplodnosti, byl sám již blízko vyschnutí; takže jeho prokletí spočívalo, dalo by se říci, spíše v zázračném odhalení škody, která v něm byla již skryta, než ve skutečném zbavení jeho plodnosti.

V myšlenkách Bohočlověka se Jeho působení s fíkovníkem mohlo vytvořit takříkajíc samo. Nyní, když jsme se vrátili do Jeruzaléma, neplodného jako včera, když jsme do něj vstoupili, byla v duši Ježíše Krista jasně dominantní myšlenka na mravní neplodnost a duchovní zatvrzení jeho krajanů – na to, jak málo rozumí době Božího navštívení, jak špatně odpovídají lásce Boží, která se jim zjevila v osobě Jeho Jednorozeného Syna! Právě ti lidé, od kterých se dalo očekávat nestrannost, připravenost ke všemu užitečnému, láska k pravdě a náboženství – velekněží a zákoníci – se ukázali jako podlí lidé, nečestní egoisté. Nikde není ovoce pravé víry a lásky, a přesto je vše pokryto listím: vnější zbožnost je všude vidět, každý mluví o zákonu, volá proti neřestem. V takových smutných myšlenkách se objeví strom, který vypadá slibně, že ponese spoustu ovoce. “Také jste jako synagoga, nosíte jednu masku a klamete ostatní?” Přijdou ke stromu a zjistí, že je úplně neplodný. „Alespoň posloužíš jako lekce pro ostatní; Ukážu vám, jak zlé je pokrytectví (Pán vždy povstal proti pokrytcům se zvláštní silou): od nynějška ať z vás není navěky žádné ovoce!

Následujícího dne, když se Ježíš Kristus a Jeho učedníci vraceli do Jeruzaléma, prokletý fíkovník již zcela vyschl. Tento jev velmi ohromil učedníky, zvláště Petra, který zjevně chápal Učitelova slova adresovaná fíkovníku nikoli jako rozhodující kletbu, ale jako výraz nelibosti. “Rabbi,” zvolal, “podívej se! Fíkovník, který jsi proklel, už uschl!” Učitel nedal najevo, že by se mu Petrova poznámka líbila; naopak, hned dal jasně najevo, že pro lidi, kteří jsou předurčeni jednat jménem samotného Boha pro dobro celého lidstva (jako jsou apoštolové), by takové jevy, které tak silně zasahují představivost smyslných lidí, neměly mít žádnou zvláštní důležitost, ale měly by být jakoby přirozené a obyčejné. «Medvěd„— řekl Pán, — víra Boží (dokonalá a úplná)! Neboť vpravdě pravím vám: Máte-li víru a nepochybujete, nejen fíkovník (co se dělá s fíkovníkem) vytvořit; ale když řekneš tento smutek (Olivská hora byla před očima učedníků): Pohni se a spadni do moře, bude to. A o cokoli požádáte, když se modlíte, věřte, že to přijmete a bude to pro vás vykonáno. (Mt 21-21; Marek 22-11). (Nebylo to mimochodem proto, že fíkovník byl proklet, aby se učedníkům ukázala síla víry na základě zkušenosti? Bohočlověk, který dokonale zná své učedníky, nemohl předvídat, že splnění kletby na fíkovníku je ohromilo a dalo Mu příležitost dát jim nezapomenutelné poučení ve víře kvůli této události, že jistě, proti tomu všemu musíš odpustit, to musíš odpustit. jinak ti ani Nebeský Otec neodpustí tvé hříchy; a bez toho nemohou mít vaše prosby žádnou sílu (Marek 23:25-11).

Poslední instrukce, která se zjevně vůbec nečekala, byla pro učedníky, kteří ji velmi potřebovali, velmi aktuální, a to právě teď. Neboť se vší dobrotou svého srdce ještě neměli onu nezištnost a nezištnost, které jsou tak potřebné pro lidi, kteří jsou předurčeni být přímými posly vůle a cest Prozřetelnosti a v důsledku tohoto osudu mají moc velet přírodním silám. Pro ně se například stále zdálo být chvályhodným skutkem snést oheň z nebe, aby zničil celé vesnice, a to z jediného důvodu, že jejich obyvatelé neprojevovali učiteli a jim náležitou úctu (Lukáš 9:54). S takovým duchem mezi učedníky, včerejší nepochopený čin jejich Učitele s fíkovníkem v nich mohl posílit nesprávnou a nehodnou myšlenku, že Posel Boží má právo použít dar zázraků pro své osobní důvody a dokonce i pro pomstu svým nepřátelům. O to více bylo nutné připomenout, že víra bez lásky v žádném člověku nic neznamená, a zvláště v Posla Božím. Učedníci nepochybně chápali, k čemu pokyn o odpuštění přestupků vedl. Mezitím je tato instrukce pro nás nyní velmi užitečná, protože rozhodně ukazuje, v jakém rozpoložení je fíkovník prokletý. Pokud by to byl akt osobní nelibosti, pak by ten, kdo jednal tímto způsobem, při této příležitosti neuvažoval o štědrosti a lásce k nepřátelům.

Učedníci mlčeli, přestože slib daný Učitelem byl ještě úžasnější než Jeho čin s fíkovníkem; Mlčeli, protože Pán mluvil se zvláštní důvěrou a protože zázračnost v Jeho skutcích je již dávno připravila k tomu, aby nepochybně věřili všemu zázračnému v Jeho slovech.

Opravdu úžasné! Slíbit člověku, že hory přenese jedním slovem. Takový slib by musel být považován za nějakou alegorii, dokonce za sen, kdyby jej nedal Ten, jehož slova jsou: jí a amen (2. Kor. 1:20). Mezitím bylo dáno tak úžasné zaslíbení nejen apoštolům, ale všem – totiž všem věřícím! Uvidíme, jak bude při jiné příležitosti rozhodně řečeno, že každý pravý Ježíšův následovník nejen udělá to, co udělal (stejné zázraky), ale ještě více (Jan 14:12). Odhodlání je opravdu božské! Takto se falešní učitelé nechovají: falešný prorok Arábie se ve všech ohledech vyhnul povinnosti vykonat jakýkoli zázrak; Božský zakladatel křesťanství nejenom, že sám neustále dělal zázraky, ale také slíbil dar činění zázraků všem svým následovníkům! Slíbil a skutečně splnil. Dějiny svatých mužů, kteří zářili zbožností, jsou také historií zázraků: někteří z nich skutečně vykonali zázraky, četnější než ty v evangeliu.

[1] V Palestině rostou tři druhy fíkovníků: a) rané, které začínají plodit v březnu a dozrávají v červenci (Iz 28; Jer 4); 24) kerenuzya, které se tvoří v červenci a dozrávají v srpnu; c) pozdní, na kterém plody zůstávají až do jara.