Zachraňte srnce

Tento typický zástupce čeledi jelenovitých bývá nazýván divokou kozou. Před několika lety se například v médiích objevila zpráva o srážce mezi autem slavné osobnosti a mýtickou „divokou kozou“ na silnici mezi Kupino a Karasuk. A funkcionáři myslivecké společnosti tak srnčí zvěř často nazývají. Zdá se mi, že tomuto půvabnému zvířeti záměrně „přilepili“ jméno s nějakým negativním významem. Ostatně „zabití kozy“ nezní tak zavrženíhodně.

Ve skutečnosti jedinou podobností mezi srnčí zvěří a kozami, berany a jinými tzv. bovidy stejné velikosti je přítomnost rohů a rozštěpených kopyt. Myslivci by měli vědět, že na rozdíl od koz, jejichž rohy jsou bez větví, duté, holé a rostou po celý život, srnčí zvěř má rozvětvené rohy, je až do konce sezónního růstu pokryta kůží, skládá se z kostí a je přítomna pouze u samců; Shazují je uprostřed zimy až do příštího léta. Proto se doporučuje ukončit i povolený odstřel jelenů včetně srnců a losů po prosinci, kdy nejen samice (v této době jsou již téměř všechny březí), ale ani samci nemají paroží. Milovníci střelby však často nepotřebují maso, ale „trofeje“ ve formě velkých rohů. Prosím, odložte střelbu! Pouze jeden druh z čeledi jelenovitých má samčí a samičí rohy – sob.

V zauralské části Eurasie žijí zástupci zvláštního sibiřského poddruhu srnčí zvěře. Jsou velmi odolná, široce se rozšířila až do řídkých lesů Jakutska a horských oblastí jižní Sibiře, tato zvířata mají největší velikost těla a rohů z celého druhu. Určitá míra rozvoje pozemků lidmi je pro ně dokonce prospěšná: na některých místech jsou káceny stromy a jako dobrá potrava slouží větve s listy trčícími zpod sněhu. Velmi pohodlné jsou i chuchvalce sena, které se zachytily při převozu stohů, ležící u krajnic mezi zasněženými plochami. Nebo rybáři nechali v křoví pytlík soli, které je kopytníkům tak málo a chutná. Zvířata se nedokážou přizpůsobit jen jedinému – lidské chamtivosti a krutosti.

Střelci na živé terče občas říkají, že je srnčí zvěře poměrně hodně, místy je jich víc než zajíců. Počet spárkaté zvěře skutečně postupně přibývá. Hlavní roli v tom sehrál zákaz střelby v 60., 70. a 80. letech minulého století a posílení kontroly v revírech. V Novosibirské oblasti se údaje podle zpráv od myslivců v současnosti pohybují podle mého názoru mezi neuvěřitelnými čísly – od 26 do 42 tisíc jedinců. Ale i lstiví lobbisté myslivosti přiznávají, že srnčí zvěře je několikanásobně méně než členů mysliveckých spolků a zjevně jich není dost pro každého, kdo chce jít. Proto je nevidíme, najezdí stovky kilometrů denně po silnicích a polních cestách. Tohle není Evropa, kde se zvěř po polích toulá ve velkých hejnech! Naši srnci jsou tak „bičováni“ motorizovanými ozbrojenými pronásledovateli, že riskují, že jen v noci opustí neprostupné houštiny bažinaté vrby nebo rákosí, aby se krmili. Ale i v noci jsou, chudáci, téměř vždy oslepeni a ostřelováni z džípů, jejichž majitelé jsou ve svých „ospravedlněních“ tak přímočarí a nemilosrdní jako výstřely z pušek s optickým mířidlem: „Koza je stvořena k zabití. Když ne já, zabije ji někdo jiný.“ V tomto případě jezuité dávají na roveň střílení zvěře pro zábavu s porážkou utracených zvířat. To jsou ale úplně jiná témata. Srnčí zvěř na rozdíl od domácích zvířat přežívá v často nepřátelském prostředí nejen bez zásahu člověka, ale naopak v neustálém útěku před ním. Můj známý jednou přiznal, že se ho hajní nejednou snažili přesvědčit, aby si udělal licenci a šel po „červené zvěři“. Pokaždé to ale odmítl, protože obě dcery řekly: „Když zabijete srnku, tohoto sladkého, úžasného jelena, nenoste to maso domů, snězte ho sami na poli…“

Tlak lovu a pytláctví lze zmírnit projevem takříkajíc politické vůle a zpřísněním kontroly v revírech. Zdá se mi, že nedávný příkaz mysliveckých orgánů k úplnému zákazu odstřelu srnčí zvěře v řadě oblastí kraje je aktuální. Myslivci ale nejsou jediným problémem pro volně žijící kopytníky. V zasněžených zimách, jako je tato, mnoho divokých kopytníků není schopno přežít až do jara kvůli nedostatku potravy, zvláště pokud jsou řízeni na sněžných skútrech. Postarejme se o sibiřskou srnčí zvěř!

Alexey YANOVSKY , PhD, Ústav živočišné systematiky a ekologie, Sibiřská pobočka Ruské akademie věd

V našem regionu žijí zástupci zvláštního sibiřského poddruhu těchto zvířat.

Na erbu jednoho z povolžských měst je zachycen detailní záběr srnčího samce v celé své kráse, tzn. s půvabnými, mírně rozvětvenými rohy. A doprovodný heraldický popis mylně uvádí, že zobrazuje „divou kozu“. V mediálních zprávách o nehodě vozu známé osobnosti na silnici mezi Kupino a Karasuk byl viník srážky opět nesprávně jmenován jako mýtická „divoká koza“. A dokonce i představitelé myslivecké společnosti často nazývají tohoto typického představitele čeledi jelenovitých „divoká koza“. Člověk chce jen zvolat: „Ty sám.“

Nyní chápu, proč tento dav tak důkladně „zasekl“ absurdní jméno s nějakým negativním významem pro toto půvabné zvíře. Zabití „kozy“ nebo kozy podle nich nezní tak trestuhodně. Podobnost srnčí zvěře s kozami, berany a dalšími tzv. bovidy je však pouze v přítomnosti rohů a rozštěpených kopyt. Myslivci by měli vědět, že na rozdíl od koz, které mají rohy bez větví, jsou duté, holé a rostou bez línání po celý život, srnčí zvěř má rohy (s větvemi a do konce sezónního růstu potažené kůží) kostěné a vyskytují se pouze u samců a shazují je uprostřed zimy až do příštího léta. Proto se doporučuje ukončit i povolený odstřel jelenů (včetně srnců a losů) po prosinci, kdy paroží nemají jen samice, které jsou v této době také téměř stoprocentně březí, ale i samci, kteří shazují paroží až do jara. Vy, pánové, nepotřebujete maso, ale „trofeje“ v podobě velkých rohů, tak se střílejte!

Obecně je mýtů ohledně srnčí zvěře více než dost. Mezitím měli obyvatelé Novosibirsku opravdové štěstí. V našem regionu žijí zástupci speciálního – sibiřského – poddruhu srnčí zvěře s největší velikostí těla a paroží na celý druh. Zvířata tohoto poddruhu jsou velmi odolná, široce se rozšířila, včetně řídkých lesů Jakutska a horských oblastí jižní Sibiře. Určitá míra rozvoje pozemků lidmi je pro ně dokonce prospěšná. Tam se kácí stromy a větve s listy trčícími ze sněhu slouží jako dobrá potrava. Tam se také velmi hodí chuchvalce sena vláčené po krajnici v zasněžených prostranstvích Nebo rybáři nechali v křoví pytel soli, které je kopytníkům tak málo a tak chutná Jen jedna věc se nedokáže přizpůsobit – lidská chamtivost a krutost střelců na živé cíle – milovníci „volného“ masa.

Občas od takových „aktivistů“ slyším, že srnčí zvěře je prý docela dost. Na některých místech je více než zajíců. Ale i potutelní lobbisté za myslivost přiznávají, že srnců je ve skutečnosti velmi málo, desetkrát méně než členů mysliveckých společností. Je jich zjevně málo pro každého, kdo je chce, a proto je nevidíme, jak denně najezdíme stovky kilometrů po silnicích a polních cestách. To není Evropa, kde je zvěř všude na polích k vidění houfně! Naši srnci jsou tak „bičováni“ motorizovanými ozbrojenými pronásledovateli, že riskují, že jen v noci opustí neprostupné houštiny bažinaté vrby nebo rákosí, aby se krmili. Ale i v noci se je, chudáci, neustále snaží oslepit a střílet z džípů, jejichž majitelé jsou ve svém „ospravedlnění“ stejně přímočarí a nemilosrdní jako výstřely z jejich pušek s optickými mířidly: „Koza je stvořena k zabití. Když ne já, ukončí ji někdo jiný.

Střílečku pro zábavu přitom jezuitsky ztotožňují s porážkou utracených zvířat. Přitom jde o úplně jiná témata. Srnčí zvěř na rozdíl od domácích zvířat přežívá v často nepřátelském prostředí nejen bez zásahu člověka, ale naopak v neustálém útěku před ním. Pravdu proto měly mimochodem vesnické děti, které se občas samy účastní vykuchání domácích zvířat, které, když z okna školního autobusu viděly, jak známá osoba v okolí stahuje z kůže mršinu na kraji silnice, si stěžovaly okresním úřadům. A úřady náležitě a spravedlivě potrestaly toho, kdo před zraky školáků demonstrativně stáhl z kůže zastřeleného srnce (i když na licenci).

Můj přítel přiznal, že se ho snažili přesvědčit, aby si udělal licenci a šel lovit „červenou zvěř“. Pokaždé ale musel takovou lákavou nabídku odmítnout, protože obě dcery řekly: „Když zabijete srnku, tohoto milého, úžasného jelena, nenoste si maso domů, snězte zvěř sami na volném poli, nutno uznat, že srnci se vyskytují pouze v mezích revírů, kde je myslivci hlídají před neoprávněným odstřelem se stejnou péčí jako vlastní dobytek. Média se znepokojivou pravidelností informují o střelbách, zraněních a vraždách v lovištích na této půdě, a to i na ne tak vzdáleném okraji Novosibirsku. Ve Zdvinsku zločinci zapálili kravín a garáž místního hajného a jen zázrakem se podařilo před požárem zachránit jeho dům a domácnost. Ve Volgogradu už přes rok neuschly slzy mezi příbuznými zabitých při strašlivé tragédii, kdy se po loveckých stezkách zlověstným způsobem zkřížily cesty skupiny ne úplně obyčejných státních úředníků a uprchlého otrlého bandity se svými komplici, kteří měli kulomet a vysokorychlostní terénní vozidlo.

Jedny z moskevských novin, které se při každé příležitosti vrhají poklonit se příznivcům střelby na živé cíle, zejména těch vysoce postavených, nedávno živě popsaly výstavu fotografií manželky nepotopitelné postavy v takzvaném „kremelském bazénu“ – pána známého tím, že pravidelně jezdí na „elitní“ lovy velkých zvířat a dokonce inzeruje své lovecké „úspěchy“ v různých částech světa. Říkalo se, že její stále krvežíznivý manžel začal fotografovat zvířata, než je střílel z obrněného auta nebo vrtulníku. Myslím, že existuje naděje, že tento pán, stejně jako mnozí jemu podobní, bude ve svém stáří fotografovat divoká zvířata nejen před nebo po, ale místo toho, aby jim vzal život, představoval si, že je téměř Všemohoucí, který jediný smí rozhodnout, zda popravit nebo omilostnit.