Měřicí přístroje. Základní pojmy a klasifikace
1.1. Třídy přesnosti by měly být stanoveny v normách nebo technických specifikacích obsahujících technické požadavky na měřicí přístroje klasifikované podle přesnosti. Potřeba rozdělit měřidla podle přesnosti je určena při zpracování této dokumentace.
1.1.1. Třídy přesnosti měřidel konkrétního typu by měly být stanoveny v normách obecných technických požadavků (technické požadavky) nebo všeobecných technických podmínek (technické podmínky).
1.1.2. Třídy přesnosti měřidel konkrétního typu by měly být vybrány z řady tříd přesnosti pro měřidla konkrétního typu, upravených v normách, zakotvených v normách technických požadavků (podmínek) nebo v technické dokumentaci schválené stanoveným způsobem.
1.1.3. V normách nebo technických specifikacích stanovujících třídu přesnosti měřidel určitého typu by měl být uveden odkaz na normu, která stanoví řadu tříd přesnosti pro měřidla daného typu.
1.2. Pro každou třídu přesnosti stanovují normy pro měřidla konkrétního typu specifické požadavky na metrologické charakteristiky, které souhrnně odrážejí úroveň přesnosti měřidel této třídy. Pro metrologické charakteristiky, které se málo mění, je přípustné stanovit požadavky, které jsou jednotné pro dvě nebo více tříd přesnosti.
Bez ohledu na třídy přesnosti jsou standardizovány metrologické charakteristiky, jejichž požadavky je vhodné stanovit jednotně pro měřidla všech tříd přesnosti, například vstupní nebo výstupní odpory.
Soubory normalizovaných metrologických charakteristik musí být složeny z charakteristik stanovených v GOST 8.009-84. Je povoleno zahrnout další charakteristiky.
Příklady sestavení souboru normalizovaných metrologických charakteristik, na které jsou stanoveny požadavky v závislosti na třídách přesnosti měřidel, jsou uvedeny v příloze č. 1.
1.5. Aby se rozsah měřidel omezil přesností, měl by být pro měřidla konkrétního typu stanoven omezený počet tříd přesnosti, určený technickými a ekonomickými zdůvodněními.
1.6. Měřidla musí splňovat požadavky na metrologické vlastnosti stanovené pro jim přiřazenou třídu přesnosti, a to jak při uvolnění z výroby, tak za provozu.
1.7. Třídy přesnosti digitálních měřicích přístrojů s vestavěnými výpočetními zařízeními pro dodatečné zpracování výsledků měření by měly být stanoveny bez zohlednění režimu zpracování.
2.1. Požadavky by měly být stanoveny pro každou normalizovanou charakteristiku samostatně.
2.2. Meze přípustných základních a dodatečných chyb by měly být vyjádřeny ve formě redukovaných, relativních nebo absolutních chyb v závislosti na povaze změny chyb v rámci měřicího rozsahu, jakož i na podmínkách použití a účelu měřidel konkrétního typu (viz příloha 3). Meze přípustné dodatečné chyby mohou být vyjádřeny ve formě odlišné od formy vyjádření mezí dovolené základní chyby.
Poznámka: Upřednostňuje se vyjádření mezí dovolených chyb ve formě redukovaných a relativních chyb, protože umožňují vyjádřit meze dovolených chyb číslem, které zůstává stejné (čísla, která zůstávají stejná) pro měřicí přístroje stejné úrovně přesnosti, ale s různými horními mezemi měření.
kde Δ je mez dovolené absolutní základní chyby, vyjádřená v jednotkách měřené hodnoty na vstupu (výstupu) nebo konvenčně v dílcích stupnice;
X – hodnota měřené veličiny na vstupu (výstupu) měřicího přístroje nebo počet dílků napočítaných na stupnici;
а , b — kladná čísla, na kterých nezávisí ‘S.
V odůvodněných případech se hranice dovolené absolutní chyby stanoví pomocí složitějšího vzorce nebo ve formě grafu či tabulky.
Poznámka: Při aplikaci vzorce (1) nebo (2) pro měřidla používaná k počítání intervalů mezi libovolně zvolenými značkami stupnice je přípustné uvést, že chyba každého jednotlivého měřidla nesmí překročit stanovenou normu a zůstat pouze kladná nebo pouze záporná.
kde γ je mez přípustné redukované základní chyby, %;
Δ — meze přípustné absolutní základní chyby stanovené podle vzorce (1);
X N — normalizační hodnota vyjádřená ve stejných jednotkách jako Δ ;
R – abstraktní kladné číslo vybrané z řady 1 ∙ 10 n ; 1,5 ∙ 10 n; (1,6 ∙ 10 n); 2 ∙ 10 n; 2,5 ∙ 10 n; (3-10n); 4 ∙ 10 n; 5 ∙ 10 n; 6 ∙ 10 n ( n = 1, 0, -1, -2 atd.).
Hodnoty uvedené v závorkách nejsou stanoveny pro nově vyvinuté měřicí přístroje.
Se stejným exponentem n Pro měřicí přístroje určitého typu je přípustné stanovit nejvýše pět různých mezí dovolené základní chyby.
2.3.3. Normalizační hodnota X N u měřicích přístrojů s jednotnou, prakticky rovnoměrnou nebo výkonovou stupnicí (viz příloha 4), jakož i u měřicích převodníků, je-li nulová hodnota vstupního (výstupního) signálu na hraně nebo mimo měřicí rozsah, měla by být nastavena na větší z mezí měření nebo na větší z modulů mezí měření, pokud je nulová hodnota uvnitř měřicího rozsahu.
U elektrických měřicích přístrojů s jednotnou, téměř rovnoměrnou nebo výkonovou stupnicí a nulovou značkou v rozsahu měření lze nastavit normalizační hodnotu rovnou součtu modulů mezí měření.
2.3.7. V případech, které nejsou uvedeny v odstavcích. 2.3.3 – 2.3.6, pokyny pro volbu etalonové hodnoty musí být uvedeny v normách pro měřidla určitého typu.
pokud je Δ určeno vzorcem (1),
kde δ je mez přípustné relativní základní chyby, %;
Δ, х – viz část 2.3.1;
q — abstraktní kladné číslo vybrané ze série uvedené v odstavci 2.3.2;
Х к – větší (v absolutní hodnotě) mezí měření;
c, d – kladná čísla vybraná z řady uvedených v odstavci 2.3.2
V odůvodněných případech se hranice dovolené relativní základní chyby stanoví pomocí složitějšího vzorce nebo ve formě grafu či tabulky.
Normy nebo specifikace pro měřicí přístroje musí stanovit minimální hodnotu X rovnat se х , od kterého je použitelný přijatý způsob vyjádření mezí dovolené relativní chyby.
Vztah mezi čísly с и d by měly být stanoveny v normách pro měřicí přístroje určitého typu.
2.4. Meze přípustných dodatečných chyb jsou stanoveny:
ve formě konstantní hodnoty pro celou pracovní oblast ovlivňující veličiny nebo ve formě konstantních hodnot v intervalech pracovní oblasti ovlivňující veličiny;
uvedením poměru meze přípustné dodatečné chyby odpovídající regulovanému intervalu ovlivňující veličiny k tomuto intervalu;
vyznačením závislosti meze přípustné dodatečné chyby na ovlivňující veličině (funkce omezení vlivu);
uvedením funkční závislosti mezí přípustných odchylek od jmenovité vlivové funkce.
Meze dovolené dodatečné chyby jsou obvykle stanoveny jako zlomek (násobek) meze dovolené základní chyby.
2.5. Pro různé provozní podmínky měřicích přístrojů v rámci stejné třídy přesnosti je přípustné stanovit různé pracovní rozsahy ovlivňujících veličin.
2.7. Způsoby vyjádření metrologických charakteristik v odstavcích neuvedené. 2.3 – 2.6, by měly být uvedeny v normách stanovujících třídy přesnosti měřicích přístrojů určitého typu.
2.8. Meze dovolených chyb musí být vyjádřeny nejvýše dvěma platnými číslicemi a zaokrouhlovací chyba při výpočtu mezí nesmí být větší než 5 %.
3.1. Označení tříd přesnosti měřidel v dokumentaci
3.1.1. U měřicích přístrojů, jejichž meze dovolené základní chyby jsou obvykle vyjádřeny ve formě absolutních chyb (bod 2.3.1) nebo relativních chyb, které jsou stanoveny ve formě grafu, tabulky nebo vzorce, které nejsou uvedeny v bodu 2.3.8, by měly být třídy přesnosti v dokumentaci označeny velkými písmeny latinské abecedy nebo římskými číslicemi.
V nezbytných případech je přípustné přidat k označení třídy přesnosti pomocí latinských písmen indexy ve formě arabských číslic. Třídy přesnosti, které odpovídají menším hranicím povolených chyb, by měly odpovídat písmenům umístěným blíže začátku abecedy nebo číslům označujícím menší čísla.
Poznámka: Označení třídy přesnosti v souladu s touto kapitolou poskytuje přímou indikaci meze dovolené základní chyby.
3.1.5. V dokumentaci k měřidlům je přípustné označit třídy přesnosti podle bodu 3.2.
3.1.6. V provozní dokumentaci k měřidlu konkrétního typu, obsahující označení třídy přesnosti, musí být uveden odkaz na normu nebo technické specifikace, ve kterých je třída přesnosti tohoto měřidla stanovena.
3.2.1. Číselníky, kryty a pouzdra měřicích přístrojů musí být označeny konvenčními označeními tříd přesnosti, včetně čísel, velkých písmen latinské abecedy nebo římských číslic, jak je stanoveno v odstavcích. 3.1.1 – 3.1.3 s přidáním značek uvedených v tabulce.
3.2.2. Při stanovení tříd přesnosti na měřicích přístrojích s výrazně nerovnoměrnou stupnicí je přípustné pro informaci dodatečně uvádět meze přípustné základní relativní chyby pro část stupnice ležící v mezích označených zvláštními znaky (například tečkami nebo trojúhelníky). V tomto případě se k hodnotě přípustné relativní chyby přičte znaménko v procentech a umístí se například do kroužku. Tento symbol neoznačuje třídu přesnosti.
3.2.3. Označení třídy přesnosti se nesmí vztahovat na vysoce přesná měřidla, jakož i na měřidla, pro která současné normy stanovují zvláštní vnější vlastnosti závislé na třídě přesnosti, například kvádrový a šestiúhelníkový tvar univerzálních závaží.
3.2.4. Kromě technicky odůvodněných případů musí být spolu s konvenčním označením třídy přesnosti na číselníku, štítu nebo těle měřidla umístěno označení normy nebo technických podmínek stanovujících technické požadavky na tato měřidla.
3.2.5. Na měřidlech, pro jejichž stejnou třídu přesnosti jsou v závislosti na provozních podmínkách stanoveny různé pracovní rozsahy ovlivňujících veličin, by měla být použita označení jejich provozních podmínek, stanovená v normách nebo technických specifikacích pro tato měřidla.
3.2.6. Pravidla pro konstrukci a příklady označování tříd přesnosti v dokumentaci a na měřidlech jsou uvedeny v tabulce.
Formulář chybového výrazu
Hranice dovolené základní chyby
Limit přípustné základní chyby, %
Označení třídy přesnosti
na měřicím přístroji
Uvedeno v odstavci 2.3.2
Podle vzorce (3): pokud je standardní hodnota vyjádřena v jednotkách množství na vstupu (výstupu) měřicích přístrojů (body 2.3.3 – 2.3.5);
Třída přesnosti 1,5
pokud je normalizační hodnota brána jako rovna délce stupnice nebo její části (str. 2.3.6)
Třída přesnosti 0,5
Vztaženo k bodu 2.3.8
Třída přesnosti 0,5
Třída přesnosti 0,02/0,01
Absolutní podle bodu 2.3.1
Podle vzorce (1) nebo (2)
Třída přesnosti M
Vztaženo na pp. 2.3.8 a 3.1.1
Třída přesnosti C
Následující metrologické charakteristiky jsou standardizovány:
pro voltmetry podle GOST 8711-93:
mez přípustné vnitřní chyby a odpovídající normální podmínky,
meze přípustných přídavných chyb a odpovídající pracovní rozsahy ovlivňujících veličin,
meze přípustných odchylek odečtů, selhání návratu ukazatele na nulovou značku; pro měření elektromotorické síly (normální prvky) podle GOST 1954-82:
meze přípustné nestability emf za rok nebo tři dny,
izolační odpor mezi elektrickým obvodem normálního prvku a jeho tělem;
pro planparalelní koncová měřidla podle GOST 9038-90:
meze přípustných odchylek od jmenovité délky a rovinné rovnoběžnosti, opotřebení,
limity přípustné změny délky v průběhu roku.
1. Příklad pro odstavec 1.3. Elektrický měřicí přístroj určený k měření stejnosměrného proudu v rozsazích 0-10, 0-20 a 0-50 A může mít pro jednotlivé rozsahy přiřazeny různé třídy přesnosti.
2. Příklad pro odstavec 1.4. Elektrický měřicí přístroj určený k měření elektrického napětí a odporu může mít dvě třídy přesnosti: jednu jako voltmetr a druhou jako ohmmetr.
3. Příklad pro odstavec 1.8. Třída přesnosti pro míry koncové délky může být přiřazena, když jsou míry uvolněny z výroby nebo změněny během provozu, pokud v důsledku toho odchylka délky míry od jmenovité hodnoty překročí mez přípustných odchylek pro dříve přiřazenou třídu přesnosti.
4. Příklad pro odstavec 2.3.4. Pro milivoltmetrový termoelektrický teploměr s mezemi měření 200 °C a 600 °C je normalizační hodnota Х N = 400 ° C
5. Příklad pro odstavec 2.3.5. Pro frekvenční měřiče s rozsahem měření 45 – 55 Hz a jmenovitou frekvencí 50 Hz je standardní hodnota X N = 50 Hz.
6. Příklad pro bod 3.1.4. Pro měření elektromotorické síly (normální prvky) jsou stanoveny třídy přesnosti, určené mezemi přípustné změny jejich emf. v průběhu roku, vyjádřeno v procentech (normální prvky třídy přesnosti 0,001).
1. Formy vyjádření mezí dovolených chyb
1.1. Meze dovolených chyb jsou vyjádřeny v závislosti na charakteru změny (v rozsahu změn vstupního (výstupního) signálu) hranic absolutních chyb měřicích přístrojů konkrétního typu, které se posuzují na základě principu činnosti, vlastností měřicích přístrojů, jakož i jejich účelu:
ve formě snížených chyb – pokud lze stanovené limity považovat za prakticky nezměněné. Například meze dovolených chyb indikačních ampérmetrů jsou vyjádřeny ve formě redukovaných chyb, protože meze chyb měřicích přístrojů tohoto typu se v rozsahu měření prakticky nemění;
ve formě relativních chyb – nelze-li stanovené hranice považovat za konstantní.
1.2. Meze dovolených chyb se vyjadřují ve formě absolutních chyb (tj. v jednotkách měřené veličiny nebo v dílcích stupnice měřicích přístrojů), pokud je chyba výsledků měření v dané oblasti měření obvykle vyjádřena v jednotkách měřené veličiny nebo v dílcích stupnice. Například meze přípustných chyb měření hmotnosti (délky) jsou vyjádřeny ve formě absolutních chyb, protože chyby ve výsledcích měření hmotnosti (délky) jsou obvykle vyjádřeny v jednotkách hmotnosti (délky).
2. Metody stanovení mezí dovolených chyb
2.1. Meze dovolených chyb, vyjádřené ve formě absolutních (relativních) chyb, se stanoví jedním z následujících způsobů v závislosti na charakteru změny (v rozsahu měření vstupního (výstupního) signálu) chybových mezí měřicích přístrojů určitého typu:
podle vzorce (1) této normy – pokud lze meze absolutních chyb považovat za prakticky nezměněné;
podle vzorce (4) této normy – pokud lze meze relativních chyb považovat za prakticky nezměněné;
podle vzorce (2) nebo (5) této normy – pokud lze považovat meze absolutních chyb za téměř lineárně se měnící;
ve formě funkce, grafu nebo tabulky – pokud je třeba brát meze chyb, aby se nelineárně měnily.
Téměř jednotné měřítko — stupnice, jejíž délky dělení se navzájem neliší o více než 30 % a mají konstantní hodnotu dělení.
Výrazně nerovnoměrné měřítko — stupnice se zužujícími se dílky, pro kterou je hodnota výstupního signálu odpovídající polovičnímu součtu horní a dolní meze rozsahu změn vstupního (výstupního) signálu v intervalu mezi 65 % a 100 % délky stupnice odpovídající rozsahu změn vstupního (výstupního) signálu.
Výkonová stupnice — stupnice s rozšiřujícími se nebo zmenšujícími se dílky, odlišná od výše uvedených stupnic.
Měřicí přístroj je technické zařízení určené ke splnění záměrů a mající normalizované metrologické vlastnosti.
Měřicí přístroje se dělí na míry, přístroje a převodníky. V praxi se využívají i měřicí systémy.
Opatření — je měřicí přístroj určený k reprodukci fyzikální veličiny dané velikosti. Míry zahrnují takové prostředky, jako jsou závaží (míry hmotnosti), odpory (míry elektrického odporu), nádoby (míry kapacity) atd. Vzhledem k omezenému použití mír v praxi měření nejsou níže konkrétně uvažovány.
Měřící zařízení — je měřicí přístroj určený ke generování informací o měření ve formě dostupné pro přímé vnímání pozorovatelem. Měřící přístroje, které přímo vnímají měřenou veličinu, se nazývají přístroje pro přímé čtení.
Měřicí přístroje, které vnímají měřenou veličinu, dříve převedenou na jinou veličinu, se nazývají sekundární. Rozlišují se analogové a digitální měřicí přístroje. V analogovém zařízení se odečítají údaje ze stupnice, která odráží spojitý vztah mezi naměřenou hodnotou a pohybem čtecího zařízení. V digitálním přístroji jsou informace o měření poskytovány pomocí digitálního čtecího zařízení. Měřicí přístroje mohou být indikační, záznamové nebo kombinované (indikační a záznamové). Záznam naměřených hodnot lze provádět pomocí samozáznamových nebo tiskových zařízení. Měřicí převodník je měřicí přístroj určený ke generování naměřených informací ve formě vhodné pro přenos a zpracování. Měřicí převodníky se dělí na primární, mezilehlé a vysílací. Primární převodník je ten, do kterého je přiváděna naměřená hodnota. Někdy se těmto převodníkům říká senzory. Mezilehlý a vysílací převodník vnímají signály generované primárním převodníkem a zajišťují jejich dálkový přenos. Převodníky jsou analogové, pokud jsou vstupní a výstupní signály reprodukovány v analogové formě, digitální (diskrétní), pokud jsou vstupními a výstupními signály sekvence impulsů (kódy), a také analogově-digitální (analogový vstup, digitální výstup) a digitálně-analogový (digitální vstup, analogový výstup). Současný přístrojový systém (GSP) poskytuje standardizované elektrické a pneumatické signály. Analogové elektrické signály se nacházejí zejména v následujících hlavních formách: ve formě změny vzájemné indukce v rozsahu 0-10 mH nebo 10-0-10 mH; ve formě stejnosměrného signálu s limity 0-5: 0-20 a 4-20 mA; ve formě stejnosměrného napěťového signálu s limity 0-10 a 0-20 V. Nejběžnějším standardním pneumatickým signálem je změna tlaku v rozsahu 0,02 až 0,1 MPa.
Měřicí systém — je soubor měřicích přístrojů, pomocných zařízení a komunikačních kanálů určených ke generování, přenosu a zpracování naměřených informací. Mezi takové systémy patří zejména měřicí a výpočetní systémy, které automaticky sbírají a zpracovávají experimentální data.
Hlavní metrologické charakteristiky měřicích přístrojů jsou uvedeny níže.
Kalibrační charakteristika neboli statická transformační funkce je vztah mezi hodnotami veličin na výstupu a vstupu měřicího přístroje v ustáleném stavu, prezentovaný v tabulkové, grafické nebo analytické podobě. Počáteční a konečné hodnoty čtecího zařízení (váhy nebo digitálního čtecího zařízení) jsou nejmenší a největší hodnoty měřené veličiny indikované na stupnici nebo reprodukované digitálním zařízením.
Rozsah čtení — oblast omezená počátečními a konečnými hodnotami počítacího zařízení.
Rozsah měření (konverze) — rozsah hodnot měřené veličiny, pro které jsou normovány dovolené chyby.
Limity (horní a dolní) měření jsou největší a nejmenší hodnoty rozsahu měření.
Absolutní chyba — rozdíl mezi údaji přístroje a skutečnou hodnotou měřené veličiny nebo rozdíl mezi hodnotou měřené veličiny získanou na výstupu převodníku pomocí kalibrační charakteristiky a její skutečnou hodnotou na vstupu.
Relativní chyba — poměr absolutní chyby ke skutečné hodnotě měřené veličiny. Může být vyjádřen jako zlomek nebo jako procenta.
Snížená chyba— poměr absolutní chyby ke standardizované hodnotě, jako je rozsah indikací nebo měření.
Statická chyba — chyba (absolutní nebo relativní) s konstantní vstupní hodnotou v čase.
Dynamická chyba — složka chyby rovna rozdílu mezi chybou v dynamickém režimu (s proměnnou vstupní veličinou) a statickou chybou odpovídající hodnotě veličiny v daném časovém okamžiku.
Hlavní chyba — chyba za provozních podmínek považovaných za normální.
Další chyba — změna chyby způsobená odchylkou jedné nebo více ovlivňujících veličin od hodnot braných jako normální.
Limit přípustné chyby — největší chyba, při které lze měřicí přístroj považovat za vhodný (koncepce se vztahuje na hlavní a doplňkové chyby).
Třída přesnosti — zobecněná charakteristika určená mezemi dovolených chyb. Obecně je pojem třídy přesnosti stanoven pro každé konkrétní měřidlo jeho technickou dokumentací. V řadě případů je však třída přesnosti považována za číselně rovnou hranici přípustné redukované chyby vzhledem k rozsahu měření.
Kromě výše uvedené klasifikace jsou měřicí přístroje rozděleny podle následujících hlavních charakteristik: účel, typ měřené hodnoty, počet mezí měření. Podle účelu se měřící přístroje dělí na pracovní, standardní a indikátorové. Pracovní měřicí přístroje se zase dělí na technické a laboratorní. První jsou určeny pro měření v provozních podmínkách chladicích zařízení, pro sledování průběhu technologických procesů, provozu automatizačních systémů, rekonfiguraci zařízení a automatizačních nástrojů. Takové měřicí přístroje mají zpravidla nízkou přesnost. Technické měřicí přístroje jsou svou konstrukcí přizpůsobeny pro instalaci na panely, do skříní a přímo na zařízení. Laboratorní měřicí přístroje jsou určeny pro použití ve vědeckovýzkumné praxi, při testování zařízení ve zkušebních podmínkách. Vyznačují se vyšší přesností. Konstrukčně se většinou vyrábí v přenosné verzi, převážně pro instalaci na laboratorní stoly a stojany. Standardní měřidla jsou určena pro ověřování pracovních nástrojů nebo jiných méně přesných etalonových přístrojů v podmínkách specializovaných měřicích laboratoří.
Podle návrhu – jedná se o přenosná zařízení nebo stacionární zařízení.
Podle charakteristik přesnosti Jsou lepší než ostatní měřicí přístroje. V některých případech je nutné použít standardní (pro jejich zamýšlený účel) prostředky jako pracovní prostředky ve výzkumné a vývojové práci. Tato praxe je povolena. Měřicí přístroj se však v tomto případě nepovažuje za standardní, ale za pracovní s odpovídající charakteristikou přesnosti. Indikátory jsou měřicí přístroje, které nemají normované charakteristiky přesnosti a slouží k přibližnému posouzení měřené hodnoty. Podle druhu měřené veličiny se měřidla dělí v souladu s klasifikací měřených veličin (viz výše). Jmenují se podle názvu měřené veličiny (například tlakoměr, průtokoměr, měřič frekvence apod.), jednotky fyzikální veličiny (ampérmetr, voltmetr), případně podle charakteristické vlastnosti svého zařízení (například měřicí můstek, termoanemometr).
Kombinované měřicí přístroje jsou široce používány, určený k měření různých veličin. V elektrotechnice se tedy používají ampérmetry, voltmetry atd. Podle počtu mezí měření se rozlišují jedno-, dvou- a vícelimitní měřicí přístroje. Jednolimitní přístroje umožňují měřit veličinu ležící v intervalu mezi horní a dolní mezí měření. U dvou- a více-limitních přístrojů jsou k dispozici speciální přístroje pro spínací limity, čímž se rozšiřuje rozsah měření.
Základní definice
Základem měření jsou pozorování prováděná personálem nebo automatickými zařízeními. Pokud je provedeno jedno pozorování za účelem provedení jednoho měření, pak se taková metoda měření nazývá metoda jediného pozorování. U jednotlivých pozorování je výsledek měření roven výsledku pozorování. Měření je doplněno hodnocením přesnosti, které nesmí být horší, než stanoví požadavky. V testovací a výzkumné praxi, kde je vyžadována vyšší přesnost, se k provedení jednoho měření používá více pozorování.
Tato metoda se nazývá metoda vícenásobného pozorování. Tato metoda umožňuje zohlednit vliv některých náhodných faktorů. V případě vícenásobných pozorování se výsledek pozorování, výsledek měření, jakož i posouzení přesnosti získávají metodami statistického zpracování náhodných veličin. Existuje i mezimetoda, kdy se za účelem odstranění hrubých chyb a zvýšení spolehlivosti měření provádí více pozorování, ale další zpracování se provádí bez použití statistických metod. Měřítkem přesnosti měření je chyba. Chyba charakterizuje odchylku naměřené hodnoty určité veličiny od její skutečné (skutečné) hodnoty. Je třeba rozlišovat mezi chybou měření získanou jako výsledek zpracování experimentálních pozorování a normovanou chybou měřicího přístroje, která je jeho technickou charakteristikou. Tyto chyby se mohou shodovat pouze v jednotlivých, speciálních případech.
V souladu s rozdělením měření se chyby dělí na statické a dynamické. Níže bude termín “chyba” odkazovat na statickou chybu. V případech, kdy výraz “chyba” znamená dynamickou chybu, bude to konkrétně uvedeno. Chyby jsou ze své podstaty systematické a
náhodný. Systematické chyby jsou takové, které lze zjistit nebo předvídat předem a které lze v zásadě odstranit nebo omezit zvláštními opatřeními. Systematické chyby, které se vyskytují během procesu měření, se nazývají nevyloučené.
Náhodné chyby jsou nepředvídatelné chyby., které lze odhalit pouze statistickým zpracováním vícenásobných pozorování. Zvláštním případem náhodných chyb jsou hrubé pozorovací chyby, které jsou identifikovány při prvotním zpracování dat a následně vyřazeny. Protože přesná hodnota chyby většinou není známa, používá se pojem mezní hodnota chyby, tedy mezní hodnota, o kterou (bez zohlednění znaménka) nemůže být chyba.
Je-li chyba určena metodou statistického zpracování, pak se používá koncept meze spolehlivosti chyby, což znamená, že chyba nepřekročí mez s pravděpodobností spolehlivosti rovnající se zadané.