Vysokoškolské vzdělání BSPU

jazyk — systém znaků, který slouží jako prostředek lidské komunikace, duševní činnosti, způsob vyjádření sebeuvědomění jedince, předávání a uchovávání informací z generace na generaci. Jazyk je společensko-historický fenomén. Historicky je základem pro vznik jazyka práce, společná činnost lidí. Jazyk existuje a je realizován prostřednictvím řeči. Řeč je činnost komunikace prostřednictvím jazyka. Řeč je jazyk v akci. Řeč je zvláštní forma komunikace mezi lidmi, v jejímž procesu si lidé vyměňují myšlenky a vzájemně se ovlivňují. Jazyk je prostředek komunikace mezi lidmi ve formě slov.

OBECNÁ CHARAKTERISTIKA ŘEČI

Řeč je mentální proces předávání informací zprostředkovaných jazykem.

Řeč je považována za formu, typ a prostředek komunikace.

Jazyk je systém konvenčních znaků, které mají objektivní význam.

Zvláštnosti vzniku řeči ve fylogenezi

Předpokládá se, že zpočátku byla řeč gesta a artikulační systém primitivních lidí nebyl vyvinut. Postupně si člověk osvojí činnosti související s předměty a naučí se vyrábět nástroje. Vzniká konflikt mezi dvěma funkcemi ruky: komunikace a něco dělat. Pro společnou práci je vyžadována synchronnost jednání, proto se gestická komunikace stala nedostatečnou, protože narušovalo plynulý chod. Postupně se funkce komunikace přenáší na artikulační aparát, dochází k jeho rozvoji a v důsledku toho vzniká artikulace řeči (rozdělení fráze na slova, slova na písmena). Logika vývoje řeči v ontogenezi opakuje vývoj řeči ve fylogenezi. Studium archaických jazyků (kmenů) nám umožňuje studovat vývoj řeči. Jedno slovo s více významy bylo doplněno gesty.

Vývoj řeči v ontogenezi

Vývoj řeči v ontogenezi se skládá ze dvou hlavních fází:

1. Předřečová fáze – zahrnuje 3 fáze: žvatlání, vrkání, flétna. Hlavním cílem této etapy je trénovat artikulační aparát a rozvíjet fonematický sluch u dětí.

2. Fáze řeči. Ve fázi řeči se nejprve objevují pseudoslova, a tedy i slova samotná. Řeč se nejintenzivněji rozvíjí v raném věku (od 1 do 3 let). Zpočátku se tvoří pasivní slovní zásoba (dítě rozumí řeči, ale nemluví). Dále (od 2 do 3 let) se tvoří aktivní slovní zásoba.

Funkce řeči

Někdy se odděleně rozlišují funkce řeči v komunikaci a v myšlení. Rozlišují se následující funkce:

1. informační (přenos informací);

2. kontakt (organizace interakce mezi lidmi);

3. vlivová funkce (vliv na chování komunikačního partnera);

4. funkce zobecnění (jakékoli slovo zobecňuje, je pojmem);

5. kontrolní funkce (kontrola organizace vlastní činnosti);

6. signál (jakékoli slovo má objektivní význam a něco označuje).

Každé slovo má objektivní složku (stůl, okno) a má afektivní (emocionální) složku. Například „suchý“ jazyk (s nízkou emoční zátěží): několik slov má stejný význam, ale emocionální složka je odlišná (obličej, obličej, tlama).

V procesu vývoje se řeč formovala jako proces, který mohl být aktivní a konstruovaný pokaždé znovu, nebo mohla řeč představovat řetězec dynamických řečových stereotypů. Při výpovědi má člověk určitý řečový záměr, který se při verbalizaci (výslovnosti) může měnit. Tato změna závisí na vlastnostech kódování informací, tzn. výběr vhodných slov, která odhalují záměr řeči.

Vztah mezi myšlením a řečí

Tento problém byl zvažován v dílech Lva Semenoviče Vygotského. Vztah mezi těmito procesy je podle něj nestálý a proměnlivý po celou dobu jejich vývoje. Zejména vývoj myšlení a řeči neprobíhá paralelně nebo současně. Mají geneticky odlišné kořeny.

V ontogenezi i fylogenezi se rozlišuje předřečová fáze vývoje myšlení a předintelektuální fáze vývoje řeči.

Myšlení dítěte, procházející předřečovým stádiem svého vývoje (šimpanzí věk), má vizuálně aktivní podobu. Ve vývoji řeči existuje i předintelektuální fáze, kdy dítě nevědomky používá křik, žvatlání a dokonce i první slova. Tito. Používají se spíše jako prostředek komunikace než jako mechanismus myšlení. Podle Vygotského se na přelomu 2 let začínají protínat linie vývoje myšlení a řeči a postupně se myšlení stává verbálním a řeč se stává intelektuální, vědomou.

Splynutím myšlení a řeči vzniká zcela nová forma chování, charakteristická pouze pro člověka (účelné, vědomé chování).

Existují tři typy řeči: vnější, egocentrická a vnitřní.

I. Vnější řeč — hlavní prostředek komunikace, mluvení nahlas a pro ostatní. Vnější řeč se dělí na:

1. ústní řeč – je verbalizací řečového konceptu, zahrnuje neverbální složky, což z těchto typů řeči dělá silný prostředek k ovlivňování druhé osoby (vždy je zpětná vazba). Existují 2 typy ústní řeči:

A. monolog – řeč jednoho člověka pro ostatní – je důležité vzít v úvahu připravenost publika, jeho psychologické vlastnosti (je důležité zaujmout)

b. Dialog je slovní výměna mezi dvěma nebo více partnery.

2. psaný projev – verbální komunikace, ale s pomocí grafiky nebo psaných textů. Na rozdíl od ústního projevu je psaný projev více syntaktický (gramatický) a stylistický (velmi důležitá je vnitřní logika);

3. aferentní řeč – krátké emocionální výpovědi (ooh, wow atd.).

II. Egocentrická řeč – řeč nahlas, ale pro sebe

III. Vnitřní řeč — prostředek myšlení, řeči v sobě a pro sebe. Je zvykem rozlišovat tři formy vnitřní řeči. Obecně platí, že vnitřní řeč je použití jazyka mimo proces skutečné komunikace.

1. Vnitřní výslovnost je řeč k sobě, která zachovává strukturu vnější řeči, tzn. je vyvinutá, ale chybí jí intonace (výslovnost hlásek). Člověk obvykle používá vnitřní řeč k řešení psychických problémů v obtížných situacích;

2. Vnitřní řeč sama o sobě je prostředkem myšlení, který využívá specifické jednotky (kódy obrazů a schémat, objektivní význam slova). Struktura této formy řeči se liší od struktury vnější řeči. Je zhuštěný, shrnutý a automatizovaný.

3. Vnitřní programování je utváření a upevňování v konkrétních jednotkách konceptu řečového projevu nebo jakéhokoli textu.

říká Rubinstein o jednotě vědomí a řeči. Díky řeči je individuální vědomí každého člověka obohaceno o výsledky zkušeností, pozorování a znalosti všech lidí, díky řeči se mohou stát majetkem každého. Prostřednictvím řeči se vědomí jednoho člověka stává pro druhého daným.

Hlavní funkcí vědomí je odraz bytí. Řeč plní tuto funkci následujícím způsobem: odráží bytí, označuje je. Řeč je určujícím odrazem bytí. Řeč je pro druhého formou existence vědomí, slouží jako prostředek komunikace s ním a forma myšlení. Řeč a slovo jsou specifickou jednotou smyslového a sémantického obsahu. Každé slovo má sémantický obsah, který tvoří jeho význam. Zobecněná reflexe obsahu předmětu tvoří význam slova. Ale význam slova není pasivním odrazem samotného předmětu mimo praktické vztahy mezi lidmi. Význam slova, obecně odrážejícího předmět zahrnutý do skutečných efektivních sociálních vztahů lidí, je určen funkcí tohoto předmětu v systému lidské činnosti. Vzniká ve společenských aktivitách a zahrnuje proces komunikace mezi lidmi. Význam slova je kognitivní postoj vědomí člověka k předmětu, zprostředkovaný sociálními vztahy mezi lidmi.

Nosičem významu je vždy smyslový obraz. Ale smyslový základ řeči funguje pouze jako nositel sémantického obsahu. Spojení mezi slovem a předmětem není předem dané přírodou, ale historické. Toto spojení je nepřímé – přes zobecněný sémantický obsah slova – přes pojem nebo obraz. V procesu užívání slova se jeho význam nejen realizuje, ale také upravuje, získává v daném konkrétním kontextu význam odlišný od jeho významu. Použití slova v různých kontextech zároveň vede k tomu, že se do něj zahrne nový obsah a přetvořením se v něm zafixuje tak, aby vstoupil do vlastního významu slova a zůstal jím zachován i mimo daný kontext.

Vnější řeč výrazně odlišné od vnitřní řeč. Vnitřní řeč se liší především svou funkcí a strukturou. Vnitřní řeč je řeč o sobě samém. Existují tři hlavní typy vnitřní řeči:

a) vnitřní výslovnost, „mluva k sobě“, zachovávající strukturu vnější řeči, ale zbavenou fonace, tzn. výslovnost hlásek a typická pro řešení psychických problémů v obtížných podmínkách;

b) vlastní řeč vnitřní, když působí jako prostředek myšlení, používá specifické jednotky a má specifickou strukturu, která se liší od struktury vnější řeči;

c) vnitřní programování, tzn. utváření a upevňování v konkrétních jednotkách pojetí řečového projevu.

V ontogenezi se vnitřní řeč tvoří v procesu internalizace řeči vnější. Vnitřní řeč má na rozdíl od vnější řeči zvláštní syntax a vyznačuje se fragmentárností, zkratkovitostí a strohostí. Přeměna vnější řeči na vnitřní řeč nastává podle určitého zákona: nejprve se zkrátí podmět a přísudek zůstane s částmi věty, které se k němu vztahují.

Hlavní syntaktickou charakteristikou vnitřní řeči je predikativita. Příklady toho lze nalézt v dialozích mezi lidmi, kteří se dobře znají a kteří „beze slov“ rozumí tomu, o čem se v jejich „rozhovoru“ mluví.

Dalším znakem sémantiky vnitřní řeči je aglutinace, tzn. zvláštní splynutí slov v jedno s jejich výraznou redukcí. Výsledné slovo je jakoby obohaceno o dvojí nebo dokonce trojí význam, převzatý odděleně od každého ze dvou nebo tří slov v něm spojených. V limitu tak lze dosáhnout slova, které pohltí význam celého výroku, a stane se, jak řekl L.S. Vygotsky, „koncentrovaná sraženina významu“. K plnému převedení tohoto významu do roviny vnější řeči by asi bylo nutné použít více než jednu větu. Vnitřní řeč se zjevně skládá ze slov tohoto druhu, která se svou strukturou a použitím zcela liší od slov, která používáme v psané a mluvené řeči. Takovou řeč lze díky svým pojmenovaným rysům považovat za vnitřní rovinu řečového myšlení. Vnitřní řeč je proces myšlení v „čistých významech“.