ZIMNÍ CVRČCI | Věda a život
V eseji „Koncertanti“ z Krinichny Log“ („Věda a život“ č. 5, 1999) jsem mluvil o tom, jak za jarních nocí v donských stepích můžete slyšet nepřetržité a tiché zvonění, ale je slyšet, když dáváte pozor Pokud to posloucháte, je to rovnoměrné, rovnoměrné a je vnímáno jako ticho samo: ani blíž, ani dál – všude. Jsou to cvrčci polní, kteří zaplňují jarní stepi svým cvrlikáním – obchodní, hospodárný kmen, i když spíše bojovný, zejména samci.
Cvrčci domácí, u nás známější, jsou jiná záležitost: tichí, bázliví, i když zvonění a švitoření jsou také docela zdatní. Pravda, hráči v poli hrají tutti – s celým „orchestrem“, zatímco brownies jsou stále více sólisté. Jejich zvláštnost, o které chci mluvit, je však jiná.
. Během tání, ke kterému může dojít i uprostřed té nejkrutější zimy, se v lese nebo ve městě odnikud objevuje hmyz. Mnoho nebo málo, vlastní nebo přinesené teplým větrem, ale stávají se. To není nic neobvyklého. Na stěnách sedí mouchy: červojed a grónské mouchy. Po večerech bijí do skel osvětlených oken motýli stříbřití, přes den mezi kmeny ve vlhkém vzduchu pomalu poletují měkcí komáři, sněhem se prolézají sametově hnědé sněženky – larvy potemníků, rojí se měděnky. , sotva hýbají tenkýma nohama. Malí broučci vylézají zpod kůry, některé malé potěry chodí a dokonce skáčou. A pavouci ožívají. Jenže ustupující mráz by udeřil bez varování – a zase by tam nikdo nebyl. Černí jen sněžní červi zamrzlí v ledu bývalých kaluží, kteří nemají čas zalézt pod sněhovou peřinu.
Ale cvrčky lze v ulicích města najít i za velkého mrazu. Jejich tiché cvrlikání, stěží rozeznatelné přes vrzavé kroky kolemjdoucích, není snad ani tak tiché, jako nesmělé, jako by se cvrček sám přesvědčoval, že i když to někdo uslyší, stejně tomu neuvěří, resp. naopak se bojí, že ten, komu naslouchá, to neuslyší. Ale s největší pravděpodobností prostě nemáte sílu udeřit lukem jako v létě.
V létě cvrčci domácí, kteří vycházejí bydlet na ulici, zpívají na plné pecky: ve městě je slyšet nějakého zapáleného „umělce“ o dva až tři bloky dál, na venkově ještě dál. Cvrček v blízkosti obsazené mezery skřípe hlasitě a neúnavně jako hodinky. Vyděšeně ztichne a schová se v něm, ale ne na dlouho. Přes den je ticho, a jakmile přijde noční ticho, koncerty se obnoví. A každý má jedno a jediné „číslo“ až do svítání. Ale tahle jednotvárnost podle mě nikdy nedráždí, neunavuje a nenudí.
Ve kterém bytě dnes uslyšíte zpívat cvrčka? Nic takového neexistuje. A v letech mého dětství měl téměř každý druhý městský dům svého správce domácího pohodlí. Cvrčci však nemohli vydržet domácí jedy, které neotrávily je, ale můry, šváby, mouchy a štěnice. Bohužel chemie, která si s těmito škůdci a parazity dodnes neví rady, byla s cvrčky během okamžiku hotová.
Zmizely z našich domů a bytů, ale daří se jim v nebytových prostorách a budovách. Dopadlo to jako v pohádce s Mluvícím cvrčkem (jen tam kamarád doma odešel ne z chemie, ale ze zášti). A nyní žijí vyhnaní „houslisté“ v podmínkách, které z našeho pohledu nelze nazvat nebeskými.
Prvního cvrčka jsem po patnáctileté přestávce slyšel znovu v jedné z moskevských lékáren v zimě. Začátek roku 1956 byl mrazivý. Chlad držel ve svých pichlavých tlapách divokou přírodu, malé vesničky i velká města. Dokonce i ve dne bylo sotva dost dechu a trpělivosti na to, abychom prošli blok z rohu do rohu, a lidé zbytečně vstupovali do obchodů, na pošty a plnili se ve vestibulech kin. A jednoho večera, v půli cesty z metra domů, jsem se zastavil, abych si vydechl v lékárně, a při pohledu na kresby léčivých bylin, přes šoupání nohou, tlumené hučení a cvakání pokladny jsem slyšel známé zvuky: v rohu tiše cvrlikal starý známý, neviditelný cvrček. Touha jít ven do mrazu zmizela, a když už jsem se zahřál, vzpomněl jsem si, jak jsme my, naši sousedé a jejich sousedé také po večerech slyšeli stejné cvrčky. Nezasahovali do spánku, ale k ránu se dům ochladil a oni ztichli a připomněli nám, že je čas zapálit kamna.
Po tomto setkání v lékárně jsem pak na mnoha místech začal poslouchat: pískalo to? A skutečně, často o sobě dával vědět. Jednoho dne mi cvrček pomohl při dlouhé noci v letištní hale při čekání na letové počasí. Když jsem v lednu musel do práce po setmění, poslouchal jsem nejprve zpěv sýkor u lucerny a pak jsem se na chvíli podíval do chlebníku, kde pod oknem cvrlikal neúnavný cvrček. Téměř v každém teplém suterénu je takový „brownie“. Cvrčci nějak pronikají do zapařených ruských lázní, kde se uhnízdí pod policí a vrzají do znělého přesahu březových košťat. Vesele skřípou, jako by se sypali do těch, kteří v tomhle nesnesitelném vedru nevydrží sedět déle než deset minut: „rrazzz-rrazzz-rrazzz“. “Říkají, neodcházíme odsud celé dny a naše kníry nevyblednou, ale jen běháte tam a zpět, tam a zpět.” Žijí v teple a jsou dobře krmení – listů z košťat je spousta.
Jednou jsem mluvil o cvrčcích v lázních a jeden z mých posluchačů řekl: „Pikají v pekárně a na ulici.“ Je uprostřed zimy! A on tomu nevěřil, ale šel. Jdu podél tovární zdi, pod nohama mi vrzá sníh a cvrčci žádní. Kde mohou být v takovém mrazu, v mžiku jim zmrznou kníry i tlapky! A když jsem se vrátil domů, vzpomněl jsem si, že cvrčci jsou noční umělci. A večer mě u stejné zdi přivítalo odměřené „krri-krri-krri. ” Pomalu, pomalu se plížím k místu, odkud se ozývá živý hlas, a najednou mám ve tváři pocit, jako by se ze starodávného zdiva zřetelně linula teplo a příjemná vůně čerstvého chleba. Dotykem nacházím tenkou trhlinu, která se jako had táhne shora až k zemi. Přes něj proudí teplý vzduch zevnitř na ulici. Tovární pece nevychladly ani minutu a cvrček si tu žil spokojeně: vždycky v něm byla špetka moučného prachu a vyšel si na čerstvý vzduch zazpívat.
Té samé zimy jsem si sám našel dalšího odvážlivce. Jeho pípání bylo slyšet celý prosinec z okna sklepa. Ale když začalo sněžit, schoval se někam hlouběji a znovu promluvil až začátkem dubna. A když přišlo léto, cvrček opustil klidný, ale vlhký a chladný sklep a přestěhoval se ke zdi domu. Našel si v ní díru podle svého gusta a jako svědomitý hlídač bděl každou noc na ospalé ulici: všechno je prý klid!